Turistika s batohy po dvoutisícovém Rumunském pohoří Rodna
Vlakem z Bratislavy přes Cluj (Kluž) do Dealu Stefanitei a odtud už pěšky do sedla Setref, které odděluje pohoří Maramureš od Rodny. Ze sedla se postupně stoupá na hřeben pohoří Rodna. Nejvyšší vrchol Pietrosul (2303 m.n.m.) jsme minuli a postupně s několika horskými tábořišti jsme kolem vrcholů Gropilor, Comaia a Gargalau došli až k druhému nejvyššímu vrcholu Rodny - Ineu (2279 m.n.m.). Celkem jsme za 5 dní ušli necelých 90 km s celkovým výstupem 1861 m a maximální výškou 2279 m.n.m.
Cesta do Rumunska
Vyráželi jsme vlakem z Trenčína s plánovanými přestupy v Bratislavě, Budapešti, Aradu do Cluj Napoca (Kluže), kde jsme měli domluvené pivo se známými. Dále jsme pak měli pokračovat z Kluže do Salvy a odtud místním vlakem do Dealu Stefanitei.
Z Trenčína měl jet v půl páté, což se moc nepovedlo. Vlak přijel do Trenčína včas, odtud ale už neodjel - prý rozbitá lokomotiva. I když jsme měli velkou rezervu, tak po 3/4 hodině čekání, kdy nikdo nevěděl, co bude dál, jsem začal být trochu nervózní. Zjistil jsem, že za pár minut by mělo dorazit a zjevně nás předjet IC-čko. Zkusil jsem dokoupit povinnou místenku na IC, ale byrokracie slovenských drah zafungovala skvěle. Nejdříve jsem asi 15 minut čekal než na mě u pokladny dojde řada a když jsem už byl u okýnka, tak jsem zjistil že to není "dokoupit" rezervaci, ale vrátit lístek a koupit nový. V tu chvíli už zpožděné IC houkalo před nádražím. Sebral jsem se a vystřelil zpátky na nástupiště i s původním lístkem. Rozhodli jsme se jít do rizika, sebrali jsme bagáž i dvě američanky, které s námi seděly v kupé, zeptal jsem se u dveří vlaku, jestli můžeme "rezervaci" dokoupit ve vlaku a po odpovědi "Ano, rychle nastupte, máme zpoždění!" jsme se nacpali do IC. Průvodčí byl kabrňák - když viděl situaci na nádraží v Trenčíně a naší cílovou destinaci Cluj-Rumunsko, tak jen prohodil "V poriadku." a bylo vyřešeno. A bez doplatku a bez pokuty.
Do Bratislavy jsme sice dojeli s mírným zpožděním ale i tam jsme ještě měli čas na pivo, než nám pojede vlak do Budapešti v 19:50. Vlak přijel na čas a to bylo důležité, protože z Trenčína do Bratislavy je to sranda, ale z Budapešti do Kluže zas taková hustota spojení není. Ani to nepomohlo. V Galantě jsme zastavili s tím, že je rozbitý vagón a že se to bude řešit. Šlo do tuhého. Nikdo nevěděl, jak dlouho budeme stát a zpoždění začalo nabírat ukrutných hodnot. Průvodčí ujišťoval, že do Budapešti zavolá a že vlak do Rumunka počká. Zřejmě se jen bál sám o sebe a mlžil - do Budapešti Keleti jsme přijeli více než o hodinu a půl později a přípoj do Rumunska už byl pryč. A začalo Maďarské peklo.
Nikdo nám nebyl schopný říct, kam máme jít a co vlastně ve 12 v noci máme na tom idiotském nádraží s místenkou na ujetý vlak dělat. "Nem tudom, nem tudom ... closed, closed". Nakonec nás nějaký zřízenec poslal na mezinárodní pokladnu. Tam jsme se sešli s dalšími Čechy, kteří měli namířeno na Fagaraš. Nejdříve jsme jako trubky půl hodiny čekali u okýnka a když na nás přišla řada, tak nás kráva vyhodila, že si máme jít pro pořadový lísteček. Po dalším čekání jsme se dostali na řadu a dověděli jsme se, že nejbližší vlak jede až v 6:30 ráno a to ještě ke všemu z jiného nádraží v Budapešti. A že v 5 ráno máme zajít na Customer service, kde s námi vyřeší rezervace. Pak proběhla lehce nervózní diskuze na téma, kde jako máme být přes noc, když se celé nádraží zavírá. Nakonec nás usadili do nějaké uzavřené čekárny, kdy prý můžeme být do rána.
Ráno před pátou jsme naběhli do Customer Service, abychom rychle vyřešili rezervace a mohli vyrazit nejbližším vlakem na Kluž. Paní na mezinárodním nádraží v Customer service bohužel nevládla kromě maďarštiny žádným jiným jazykem, takže pro komunikaci používala kombinaci cca 10 anglických a 10 německých slov, které někde pochytila. To jí nicméně nebránilo, aby nám hned za prvé vynadala, že má už od 4 (co na tom, že ten blbec večer na mezinárodní pokladně říkal, že až od 5) a následně, že jsme nepřišli už večer (co na tom, že nás všichni ti zřízenci na nádraží posílali do mezinárodní pokladny a že tam nám ten samý blbec tvrdil, že na Customer service už je zavřeno a máme tam jít ráno. Pak tam ještě něco žvanila, veskrze maďarsky, rozhazovala u toho rukama a nakonec jsme pochopili, že máme prostě jít někam do pr... a koupit si novou rezervaci. Pak nám řekla, že nejbližší vlak jede asi v půl deváté a v Kluži budeme v 11 večer. Namítl jsem, že její kolega mluvil o jiném vlaku s příjezdem kolem třetí odpoledne. Pak jsem jí "poradil", že v Budapešti jsou ještě jiná nádraží. A vida ... po další chvíli hledání našla náš spoj. Zbývalo dořešit, jak se dostat z Keleti do Nyugati. Slepice nám nebyla schopná ani říct čím a jak tam máme jet. Nejdříve nám poradila nějaký autobus, který tam nejel, a pro lístky nás poslala do automatu. Na naši námitku, že nemáme forinty nás poslala do směnárny, která ovšem otevírá až v 7 hodin - to je skvělé, když vlak z Nyugati odjíždí v půl sedmé. Když jsme jí tuto skutečnost oznámili, tak jsme slyšeli jen "Nem tudom" a tím pro ni byla věc vyřešená. Byl jsem naštvaný, ale nedalo se moc dělat. Chvíli jsme bloudili v podchodech u nádraží až jsme našli automat, který bral i karty. Wow! První pozitivní zkušenost z Maďarska! Dojeli jsme metrem na Nyugati a poměrně bez problémů jsme si koupili novou rezervaci do Kluže. Dokonce jsme ukecali paní ve stánku na nádraží, že nám prodala za 5 EUR nějaké pečivo a kafe (neměli jsme forinty a směnárna na Nyugati byla také ještě zavřená) a před půl sedmou jsme v pohodě nasedli do vlaku. Do Kluže jsme dojeli kolem půl třetí, tedy o cca 2 a půl hodiny později oproti původnímu plánu. To je dost slušné na to, že jsme strávili celou noc na debilním nádraží v Budapešti.
Noc v Kluži a cesta do Rodny
Měli jsme v Kluži domluvené setkání a hospodu s Danem, který nám opravoval motorku při našem moto-výletu kolem Rumunska. Byli jsme opravu rádi, že opouštíme Maďarsko a užívali jsme si první kilometry v Rumunsku. Lidé příjemnější, krajina hezčí, všechno lepší. V Kluži jsme byli kolem půl třetí, kde na nás na nádraží už čekal Dan. Koupili jsme si rezervace na vlak na další den, vyměnili jsme nějaké peníze a pak nás Dan vzal do našeho nocoviště. Nebyli jsme domluvení, tak jsem byl zvědavý, kde nás ubytuje a kolik to bude stát. No, zakotvili jsme v luxusním apartmánu, který prý nějaký jeho kamarád pronajímá. Ale je to jeho kamarád, tak to prý máme zadarmo. Tak to jsme nečekali ani v našich nejbláznivějších představách.
Náš apartmán v Kluži a náměstí v centru města.
Ubytovali jsme se, osprchovali (na dlouho poslední sprcha!) a vyrazili na prohlídku města. Prošli jsme se městem, dali si pizzu (Lépe řečeno megapizzu - já to do sebe narval pod tlakem a Pájina nedojedla. Pokud budete mít v Kluži hlad, tak pizzeria Toscana), obešli náměstí a pak nás Dan vyzvedl a jeli jsme na posezení do hospody. Velmi příjemný večer na zahrádce, placení nám bylo zatrženo - prý jsme hosté.
Jediné, co jsme nedořešili, byla doprava ráno na pátou na nádraží. Zjistili jsme totiž, že jaksi nic nejede. Byli jsme ale ujištěni, že nebude problém narazit na taxi, že jezdí v hojném počtu celou noc. A bylo to opravdu bez problémů, během 2 minut nám zastavil taxík a za 16 LEI nás hodil na nádraží. Užili jsme si fajn odpoledne a večer v Kluži, osprchovali jsme se, bezvadně jsme se vyspali a to téměř zadarmo. Takže super. Pár minut po páté ráno jsme nasedli na vlak a po osmé jsme vystupovali v Dealu Stefanitei, našem startovním místě.
První den v Rodně
Měli jsme dohromady 3 mapy - velmi staré vydání papírové, v Garmínovi (tedy v GPS) a v telefonu. Posledně jmenovaná přitom byla z hlediska rozlišení i informací nejlepší, ale u telefonu bohužel nevydrží baterie, takže jsem ho zapínal jen v nouzi nejvyšší, abych se podíval kdeže to vlastně jsme a kam máme jít. Hned na začátek je třeba říct, že nástupy do Rodny jsou hodně mizerně značené a sejít z cesty není problém - horší je pak turistickou značku opět najít. Jak jsme později zjistili, tak to nebyla pouze naše zkušenost.
Z Dealu Stefanitei je potřeba jít kus po silnici (asi půl hodinka chůze) na sedlo Pasul Setref, kde začíná značená turistická cesta (červený pruh). Trochu jsem se nechal zmást mapou, kde se zdá, že koleje vedou těsně vedle našeho nástupu v sedle a mohli jsme ještě popojet. Ale naše mapa trochu klame - vlak jede spíš těsně pod než těsně vedle, tedy v tunelu pod sedlem. Takže výstup v Dealu byl v pořádku.
Sedlo rozděluje Muramareš na jedné a Rodnu na druhé straně. Je tu působivá brána do hor, zavřená zánovní restaurace (možná i penzion), zarostlé dřevěné pódium a budka s hlídačem. Podle nových map je zde také místo ke kempování - ale to je třeba brát hodně s rezervou (blíže k místům pro táboření v části Shrnutí a zajímavosti na konci cestopisu). Někdo tu také parkuje a hlídač v budce mu za mírnou úplatu prý i ohlídá vůz. To ale nemohu potvrdit.
Sedlo rozděluje Muramareš na jedné a Rodnu na druhé straně. Je tu působivá brána do hor, zavřená zánovní restaurace (možná i penzion), zarostlé dřevěné pódium a budka s hlídačem. Podle nových map je zde také místo ke kempování - ale to je třeba brát hodně s rezervou (blíže k místům pro táboření v části Shrnutí a zajímavosti na konci cestopisu). Někdo tu také parkuje a hlídač v budce mu za mírnou úplatu prý i ohlídá vůz. To ale nemohu potvrdit.
Brána v sedle Setref a první nadšené focení Rodny.
Přímo v sedle je rozcestník, tím ale značení tak nějak končí. Takže jsme ještě ani pořádně nevyrazili a už jsme zabloudili, resp. sešli z cesty. Naštěstí jsme se rychle zorientovali (tedy, zapnul jsem telefon) a zkratkou se dostali zpět na chodník.
Asi po dvou hodinách jsme chytli první bouřku. Byl to docela fofr, mrak vykoukl z poza hřebene a do 5 minut začalo pršet. Naštěstí jsme byli nedaleko nějaké prázdné salaše nebo bačovské útulny, tak jsme se tam schovali. Akorát jsme se stihli najíst, do hodiny bouřka přestala a mohli jsme vyrazit dál. Jak jsme později pochopili, bouřka ve všech podobách se stane naším denním chlebem - i vícekrát za den.
Louky a pastviny v nižších částech Rodny.
Po pravdě řečeno, nástup z Dealu je zajímavý jen chvíli. Jinak jsou to nekonečné kilometry stoupání lesem nebo po loukách. Postupně jsme prošli kolem vrcholu Capu Muntelui pod vrchol Munceul Raios. Tam už jsme se asi opravdu vyčerpali, protože jsme podruhé sešli z cesty. Lépe řečeno, my jsme šli stále po cestě a značená trasa uhnula (později jsme se dozvěděli, že tohle místo neudělalo problém jenom nám). Místo po značeném chodníku jsme došli k salaši, kde nám málem sežrali psi. Pak jsme si vystoupali ještě pár set metrů k Munceul Raios a pak jsme naštěstí potkali malého baču, který byl tak laskav a naznačil nám, že jsme úplně někde v pr... a máme se vrátit. Takže jsme se takovým fajnovým kamenným chodníkem vraceli (opět jsem zapnul telefon ...). Nad hlavami se nám začali stahovat mračna, hřmělo a já byl naštvaný, protože v těch místech v podstatě nebyla možnost postavení stanu a navíc jsem tam v bouřce být ani nechtěl.
Náš návrat na značenou cestu a pohled na Rodnu.
Hřmění a mračna naštěstí byla jenom výhrůžka a bouřka zůstala za hřebenem. My jsme se vrátili zpět na chodník a přes oblast Preluca jsme došli až ke křižovatce Pasul Pietrii. Dost ošklivé místo značené jako tábořiště plné odpadků s jakousi polorozpadlou dřevěnkou (také plnou odpadků). Ani ve snu nás nenapadlo tam zůstat, ale blížila se šestá a my jsme pomalu museli přemýšlet, kde strávíme noc. Nahoru jsme jít už nechtěli a doleva (asi 4 km) i doprava (5 km) bylo značené tábořiště s nějakými budovami - doufal jsem, že i nějaká refugie. Takže jsme si střihli a vyrazili doleva k Izvorul Albastru al Izei, kde už podle názvu měl být i pramen (tj. pitná voda).
No, po hodině jsme dorazili k něčemu, co připomínalo opuštěné a napůl rozpadlé turistické centrum. Několik zamčených budov, které dříve mohly být turistické chaty, rozpadlý a zapečetěný turistický přístřešek, cedule Loc de Campare (tedy místo k táboření) a kalný potok, o kterém nějaký domorodec tvrdil, že je to pitné. A všude kolem hromady odpadků, takže takové krmítko pro medvědy a polodivoké psy. Pramen nebyl pramen pitné vody, ale pramen nějaké řeky, což jsme nahoře nepochopili. Rozhodli jsme se najíst, já jsem našel nějaký potok s kamenným korytem a vystoupal jsem nějakých 300 m nahoru, kde voda byla jakš-takš průhledná a mohutně jsem se napil a nabral vodu (... a zbytek dne jsem měl strach, co to udělá).
Po pravdě řečeno se mi to místo na spaní nelíbilo, tak jsem se šel podívat ještě trochu dolů (tak 10 minut chůze), kde k mému překvapení začala nějaká chatová oblast. U jednoho ze stavení bylo živo, tak jsem se zkusil zeptat, jestli se tam někde nedá přespat. Ze začátku to vypadalo, že nám nikdo tak nějak nechce rozumět, ale pak pro nás přišel pán a že nás ubytuje. Ukázalo se, že majitelé (starší pár) bydlí v menším stavení a ve velké budově pronajímají pokoje, kde už bylo pár místních výletníků ubytovaných. Nejdříve jsme si koupili pivo a pak po nás chtěli 40 LEI za ubytování (za oba), na což už jsme neměli drobné. Nakonec stačilo 22 LEI. I s naším pivem jsme se přidali k ostatním ubytovaným na zahradě a nakonec před nás (aniž bychom chtěli) přistály další 2 piva zadarmo. V noci přišla bouřka, což nám zas tak moc nevadilo, i když jsme museli na záchod přes dvorek. Takže docela příjemný večer s pivem a se spaním pod střechou, daleko od medvědů a potulných psů.
Už po hřebeni jsme pak pokračovali kolem vrcholu Batrana, Saua Batranei a Tarnita Batranei až pod vrchol Gropilor, který už je nějakých 2063 m.n.m., takže pěkný výstup. Nevím, kde přesně začínají hranice národního parku, ale trochu mě překvapilo, že kromě krav, koz, ovcí a koní (jednou dokonce i s jezdcem) jsme potkali několik off-roadů. Jezdit na jeepu do hor je zřejmě v Rumunsku nová oblíbená zábava. A dokonce se zdálo, že v už v poměrně vysokých oblastech, mají nějací Rumuni chaty. Ale nebylo to tak hrozné a někde za Gropilorem už jsme neviděli ani stopy od aut.
Prošli jsme kolem Gropiloru ke křižovatce Tarnita La Cruce, kde jsme opět sešli z cesty. Problém totiž je, že z křižovatky vede několik chodníků, kudy to "láká" jít, ale značená cesta vede po neznatelné pěšině na hřeben. Naštěstí jsme svůj omyl docela rychle odhalili, takže to nebyl takový problém. Zřejmě rychleji než jiná skupina Čechů, která tak nějak bloudila na těch samých místech co my - akorát neměli telefon s fajnovou mapou, který jsem v takových situacích zapínal, takže jim to většinou trvalo déle, než se našli.
Po nějakých 10 minutách od křižovatky jsme dorazili k místu pod vrcholem Culmea, kde zjevně někdo před námi už tábořil. Kdybychom měli pořádnou mapu, tak bychom popošli ještě dalších 10 minut na oficiální tábořiště, kde byla i voda. Ale tu jsme neměli, zato jsme toho měli už dost, takže jsme zůstali pod Culmeou a užívali jsme si příjemně teplého západu slunce v horách.
Tady musím zmínit moji noční příhodu. Měl jsem trochu živější sen, že nám někdo zvedá stan. Sen byl opravdu dost živý, takže jsem se vyřítil ze stanu a hledal nepřítele. Jak jsem tak ve tmě mžoural kolem sebe, tak jsem měl pocit, že na mě ze skály nad námi něco kouká. Zahájil jsem preventivní útok a hodil tím směrem pár kamenů. Nic se nedělo, tak jsem zalezl zpět do stanu a ráno jsem zjistil, že jsem úspěšně bojoval s nějakým větším vystouplým kamenem. No co, stane se :-))))
No, po hodině jsme dorazili k něčemu, co připomínalo opuštěné a napůl rozpadlé turistické centrum. Několik zamčených budov, které dříve mohly být turistické chaty, rozpadlý a zapečetěný turistický přístřešek, cedule Loc de Campare (tedy místo k táboření) a kalný potok, o kterém nějaký domorodec tvrdil, že je to pitné. A všude kolem hromady odpadků, takže takové krmítko pro medvědy a polodivoké psy. Pramen nebyl pramen pitné vody, ale pramen nějaké řeky, což jsme nahoře nepochopili. Rozhodli jsme se najíst, já jsem našel nějaký potok s kamenným korytem a vystoupal jsem nějakých 300 m nahoru, kde voda byla jakš-takš průhledná a mohutně jsem se napil a nabral vodu (... a zbytek dne jsem měl strach, co to udělá).
Opuštěné turistické centrum u Albastru al Izei.
Výstup na hřeben
Ráno jsme se rozloučili, doplnili vodu ze studánky u baráku (sice tam chladili flašky s pivem, ale lepší než zabahněný potok) a vyrazili. Ještě jsem se zastavili v "turistickém centru", kde jsme využili stolečků s lavičkami a posnídali a pak už vzhůru - zpět na hřeben. Je potřeba dodat, že pokud jsme den předtím pod vf. Munceul Raios byli skoro v 1500 m.n.m., tak teď jsme byli opět něco kolem 1000 m.n.m., což je jen o něco málo více než sedlo Setref. Z tohoto pohledu byl první den spíš taková fyzická rozcvička než výstup do hor. Zanedlouho jsme prošli kolem Pasul Pietrii a pak už vzhůru k vrcholu Batrana, kde jsme konečně vystoupili z lesa a dál jsme pokračovali po z větší části travnatém hřebeni, odkud už jsme po zbytek trasy nemuseli sestupovat.Houbařský ráj v Rodně a cesta přes pastviny k "horám".
Jezdec na hřebeni u Saua Batranei a chodník někde u vrcholu Gropilor.
Prošli jsme kolem Gropiloru ke křižovatce Tarnita La Cruce, kde jsme opět sešli z cesty. Problém totiž je, že z křižovatky vede několik chodníků, kudy to "láká" jít, ale značená cesta vede po neznatelné pěšině na hřeben. Naštěstí jsme svůj omyl docela rychle odhalili, takže to nebyl takový problém. Zřejmě rychleji než jiná skupina Čechů, která tak nějak bloudila na těch samých místech co my - akorát neměli telefon s fajnovou mapou, který jsem v takových situacích zapínal, takže jim to většinou trvalo déle, než se našli.
Po nějakých 10 minutách od křižovatky jsme dorazili k místu pod vrcholem Culmea, kde zjevně někdo před námi už tábořil. Kdybychom měli pořádnou mapu, tak bychom popošli ještě dalších 10 minut na oficiální tábořiště, kde byla i voda. Ale tu jsme neměli, zato jsme toho měli už dost, takže jsme zůstali pod Culmeou a užívali jsme si příjemně teplého západu slunce v horách.
Pája na cestě kolem Gropiloru a naše tábořiště pod Culmeou.
Přechod po hřebeni k Saua Gargalau
Ráno jsme se nasnídali a pokračovali dále po červené kolem vrcholu Cormaia. Asi po 10 minutách jsme narazili na oficiální tábořiště (Loc de Campare), což nebylo tak významné jako to, že tam byl pramen a dala se nabrat voda. Nedaleko pramenu bylo malé jezírko, dokoncem s kouskem mýdla, čemuž jsme neodolali a spáchali hygienu. Pak jsme šli dále kolem vrcholů Repede a Negoiasa Mara (nejde se přes vrcholy, cesta vede okolo) přes Tarnita Negoieselor a Tarnita Barsanului. Při výstupu na Saua Puzdrelor jsme se trochu prodírali kosodřevinou, takže jsem si trošičku doškrábal nohy. Nepříjemné to nicméně bylo v tom, že opět začalo hřmít a stahovaly se mraky. A v kosodřevině se záchranný bouřkový stan nepostaví. Naštěstí byla bouřka galantní a šupec přišel až když jsme opustili kosodřevinu, takže jsme v sedle v klidu stihli postavit stan (v klidu znamená asi tak během 2 minut s kapkami na zádech).Chodník po Tarnita Negoieselor a kosodřevinový výstup k Saua Puzdrelor.
Bouřka byla za chvíli pryč a my jsme pokračovali po hřebeni přes Saua Laptelui, vrchol Galatului (teď již přímo přes vrchol, nějakých 2020 m.n.m.) a Saua Galatului k Saua Gargalau, kde je voda i oficiální tábořiště. Je to asi jedna z nejhezčích a i velmi příjemná část přechodu. Jde se po hřebeni, není to zas až tak fyzicky náročné a pokud vám nějaký černý mrak nebouří vedle ucha, tak je to velmi komfortní procházka.
Přechod po hřebeni u Galatului.
Zatímco v první části Rodny (od Dealu Stefanitei) jsme šli v podstatě sami, tak zde už jsme začali potkávat nějaké turisty. Ale množství bylo zanedbatelné - v našem směru jsme potkali skupinu 3 Francouzů a 5 Čechů, se kterými jsme popili jejich slivovici, v opačném směru větší skupinu s průvodcem a pak ještě jednu skupinu v sedle Puzdrelor. Takže poměrně dost soukromí.
Naši společníci v tábořišti.
Kolem sedmé jsme došli k tábořišti pod Gargalau, kde jsme si postavili stan, já jsem se umyl v potoce a najedli jsme se. Naše poslední teplé jídlo, protože nám došla plynová bomba. Kousek u tábořiště se pásli koně, o kterých jsem dlouho přemýšlel, jestli někomu patří. Jak jsem se později dočetl na internetu, tak by to snad měli být polodivocí koně (fakt nevím, co přesně by to mělo znamenat). V každém případě, sice byli ostražití, ale zas tak moc se nebáli, protože po setmění přišli na návštěvu až těsně ke stanům.
Na místě i s tím naším byly asi 4 stany. My-Češi a Poláci. Jak jeden z polských kolegů později prohlásil, Češi a Poláci jsou všude. No, mohu potvrdit :-))) S jednou skupinkou jsme se dali do řeči, přičemž jsme skoro vypili naši zásobu pálenky. Na druhou stranu, kolegové sebou táhli PETky s pivem a to jsme opravdu nemohli odmítnout. Příjemně jsme si popovídali a usínali jsme s dusotem koňských kopyt vedle hlavy.
Na místě i s tím naším byly asi 4 stany. My-Češi a Poláci. Jak jeden z polských kolegů později prohlásil, Češi a Poláci jsou všude. No, mohu potvrdit :-))) S jednou skupinkou jsme se dali do řeči, přičemž jsme skoro vypili naši zásobu pálenky. Na druhou stranu, kolegové sebou táhli PETky s pivem a to jsme opravdu nemohli odmítnout. Příjemně jsme si popovídali a usínali jsme s dusotem koňských kopyt vedle hlavy.
Výstup na Gargalau a kroupy před Ineu
Ráno jsme vyžebrali po našich sousedech trochu teplé vody na kafe, které si Pájina u snídaně v zápětí vylila. Poslední kafe na cestě - pak už jsme teplou vodu nepotkali. Nestihli jsme vystoupat ani na Gargalau a přišla první bouřka dne. Stavbu stanu jsme díky tréninku několikrát denně zkrátili časově na minimum. Takže jsme si pěkně v suchu asi hodinu poseděli v sedle pod Gargalau a pokračovali jsme ve výstupu na vrcholový hřeben Rodny - přes vrcholy Gargalau, Cisa a Coasta Nedeta k Ineu.
Pohled z vrcholu Gargalau a chodník k vrcholu Ineu.
Cesta po hřebeni je velmi příjemná a minimálně k vrcholu Cisa i poměrně technicky nenáročné - tedy vycházková, ostatně jako většina cesty po Rodně. Několikrát jsme se míjeli s naší skupinou Čechů (to je pořád ta samá pětice, o které jsem psal ze začátku) a v protisměru jsme potkali větší skupinu Rumunů. Přišlo mi docela srandovní, že jsme Rumunům v rumunských horách vysvětlovali kam mají jít a jak dlouho to potrvá. Na druhou stranu, oni měli na rozdíl od nás pořádnou mapu (kterou jsme si bystře ofotili). Češi se od nás pak v průběhu jedné z našich přestávek oddělili, zato se začalo opět mohutně bouřit.
Někde před Coasta Neteda jsem vystoupil na kamínek a dlouze pozoroval oblohu. Vlevo od hřebene černo, vpravo relativně roztrhaná obloha. Že bude pršet, bylo jasné, otázkou bylo kdy. Dlouhé pozorování mě utvrdilo v tom, že vítr fouká zprava doleva a tudíž že máme ještě chvíli čas přejít hřeben. Za hřebenem mělo být sedlo, kdy by bylo možné postavit stan v nouzi nebo sejít k jezeru Lala, kde je oficiální tábořiště. Rozhodli jsme se tedy pokračovat, což byla chyba. Byl to sice kratší, ale rozhodně technicky nejnáročnější úsek cesty. Docela se tu i lezla a Pájina toho spíš psychicky než fyzicky měla tak akorát. A co bylo vůbec nejhorší, když jsme byli v polovině hřebene, tak se vítr prudce obrátil a hnal tu černotu přímo na nás. Nejdebilnější místo, jaké si bouřka mohla vybrat - nebylo kam postavit stan a nebylo se kam schovat. Do deseti minut začalo pršet a aby toho nebylo dost, tak se postupně (postupně během asi 2 minut) déšť změnil v kroupy. Super. Našel jsem nějakou skalku vedle hřebene za kterou jsme se namáčkli, abychom se alespoň trochu chránili před ledovými kuličkami.
Sice se to zdálo jako věčnost, ale ve skutečnosti přeháňka netrvala dlouho. Sice jsme měli pláštěnky, ale i tak jsme byly docela promáčení a zejména boty měli po pobíhání v dešti v mokré trávě do sucha daleko. Rozhodli jsme se proto, že co nejdříve utáboříme. Ještě chvíli jsem se brodil trávou po hřebeni než jsem našel alespoň trochu rovné místo, kde jsme postavili stan. Sice to nebylo úplně nejrovnější místo, ale zato bylo docela kryté a hlavně jediné v dostupném okolí. Počasí nám přálo, dokonce vykouklo i sluníčko, takže jsme se navečer i zahřáli a alespoň pocitově posušili naše navlhlé věci Na těch botách a ponožkách se sušení moc nepodepsalo, ale ty plastové (tj. funkční) hadříky byly ok.
Kroupová bouřka přinesla jednu zásadní změnu - zatímco všechny bouřky před tím tak nějak skončily a bylo zase teplo, tak po této bouřce bylo docela chladno. Chvíli jsem zkoušel chodit bosky v trávě, ale docela to studilo a když se schovalo sluníčko, tak byla vyloženě zima.
Najedli jsme se, užili jsme si hezký večer a zalezli do stanu a do spacáku, abychom se trochu zahřáli. Kolem sedmé večer se kousek od stanu objevily ovce. Nechápal jsem, co tam takhle pozdě dělají, většinou jsou v tuto dobu už dávno někde na salaši. Bača řval jak tur a ani psi si nás nevšímali, jak měli napilno, tak myslím, že se opravdu někde zasekli (zřejmě ty kroupy ...). A salaš byla dost daleko - mám pocit, že jsem je zaslechl ještě kolem desáté večer, jak ovce cinkají, psi štěkají a bača haleká někde z kopců. V noci, jak jinak, byla opět bouřka. Ale to už nám nevadilo.
Ještě malé doplnění ohledně jídla. Kromě bombičky na vařič nám došel i chleba. S tím jsme tak trochu počítali a měli jsme pro tento případ sušené kukuřičné chlebíčky (takové ty oplatky). Tak jsme se bavili tím, že jsme vymýšleli, co budeme jíst, až nám dojdou i ty sušené chlebíčky. Taková tatranka namazaná pálivou paštikou a posypaná instantním kafíčkem (pro které jsme díky absenci plynu už neměli využití) ... hotová horská kuchařka.
Někde před Coasta Neteda jsem vystoupil na kamínek a dlouze pozoroval oblohu. Vlevo od hřebene černo, vpravo relativně roztrhaná obloha. Že bude pršet, bylo jasné, otázkou bylo kdy. Dlouhé pozorování mě utvrdilo v tom, že vítr fouká zprava doleva a tudíž že máme ještě chvíli čas přejít hřeben. Za hřebenem mělo být sedlo, kdy by bylo možné postavit stan v nouzi nebo sejít k jezeru Lala, kde je oficiální tábořiště. Rozhodli jsme se tedy pokračovat, což byla chyba. Byl to sice kratší, ale rozhodně technicky nejnáročnější úsek cesty. Docela se tu i lezla a Pájina toho spíš psychicky než fyzicky měla tak akorát. A co bylo vůbec nejhorší, když jsme byli v polovině hřebene, tak se vítr prudce obrátil a hnal tu černotu přímo na nás. Nejdebilnější místo, jaké si bouřka mohla vybrat - nebylo kam postavit stan a nebylo se kam schovat. Do deseti minut začalo pršet a aby toho nebylo dost, tak se postupně (postupně během asi 2 minut) déšť změnil v kroupy. Super. Našel jsem nějakou skalku vedle hřebene za kterou jsme se namáčkli, abychom se alespoň trochu chránili před ledovými kuličkami.
Sice se to zdálo jako věčnost, ale ve skutečnosti přeháňka netrvala dlouho. Sice jsme měli pláštěnky, ale i tak jsme byly docela promáčení a zejména boty měli po pobíhání v dešti v mokré trávě do sucha daleko. Rozhodli jsme se proto, že co nejdříve utáboříme. Ještě chvíli jsem se brodil trávou po hřebeni než jsem našel alespoň trochu rovné místo, kde jsme postavili stan. Sice to nebylo úplně nejrovnější místo, ale zato bylo docela kryté a hlavně jediné v dostupném okolí. Počasí nám přálo, dokonce vykouklo i sluníčko, takže jsme se navečer i zahřáli a alespoň pocitově posušili naše navlhlé věci Na těch botách a ponožkách se sušení moc nepodepsalo, ale ty plastové (tj. funkční) hadříky byly ok.
Kroupy a nouzové stanoviště u Saua Putreda.
Kroupová bouřka přinesla jednu zásadní změnu - zatímco všechny bouřky před tím tak nějak skončily a bylo zase teplo, tak po této bouřce bylo docela chladno. Chvíli jsem zkoušel chodit bosky v trávě, ale docela to studilo a když se schovalo sluníčko, tak byla vyloženě zima.
Najedli jsme se, užili jsme si hezký večer a zalezli do stanu a do spacáku, abychom se trochu zahřáli. Kolem sedmé večer se kousek od stanu objevily ovce. Nechápal jsem, co tam takhle pozdě dělají, většinou jsou v tuto dobu už dávno někde na salaši. Bača řval jak tur a ani psi si nás nevšímali, jak měli napilno, tak myslím, že se opravdu někde zasekli (zřejmě ty kroupy ...). A salaš byla dost daleko - mám pocit, že jsem je zaslechl ještě kolem desáté večer, jak ovce cinkají, psi štěkají a bača haleká někde z kopců. V noci, jak jinak, byla opět bouřka. Ale to už nám nevadilo.
Západ slunce po bouřce a pohled ze stanu na hřebeni u Saua Putreda.
Ještě malé doplnění ohledně jídla. Kromě bombičky na vařič nám došel i chleba. S tím jsme tak trochu počítali a měli jsme pro tento případ sušené kukuřičné chlebíčky (takové ty oplatky). Tak jsme se bavili tím, že jsme vymýšleli, co budeme jíst, až nám dojdou i ty sušené chlebíčky. Taková tatranka namazaná pálivou paštikou a posypaná instantním kafíčkem (pro které jsme díky absenci plynu už neměli využití) ... hotová horská kuchařka.
Výstup na Ineu
Ráno se nad námi převalovala mlha, ale brzy vykouklo sluníčko. Sbalili jsme stan, vyšplhali zpět na hřeben a vydali se směrem k Saua Ineului a Saua Cu Lac. Saua Cu Lac je křižovatka, odkud se jde buď na Ineu nebo k tábořišti u jezera nebo na druhou stranu směrem k městu Rodna, což byl náš sestupový cíl.Cesta po hřebeni k Saua Cu Lac.
Někdy kolem desáté jsme dorazili k refugii těsně pod Ineu. Taková malá budka s několika lehátky, ale úplně dostačující. Refugia voněla novotou a nebyla ani v mapě. Škoda, že jsme o ní nevěděli dříve. U refugie jsme prošli přímo skrz stádo koní. To bylo docela zajímavé, šli jsme jeden až 2 metry od nich a i když nás bedlivě sledovali, tak to nevypadalo, že se nějak významně bojí.
Hřeben u Saua Ineului a koně u refugie pod Ineu.
U křižovatky jsme popřemýšleli, co dál. Nechtěli jsme přijít do Rodny (město) večer a řešit tam nocleh, takže jsme si chtěli naplánovat cestu tak, abychom tam nejpozději někdy kolem oběda došli. To znamenalo posunout se co nejvíce po směru nebo se alespoň nevzdálit a brzy ráno vyrazit. Vyrazili jsme nejdříve na Ineu, což je z křižovatky ani ne půl hodina cesty.
Měli jsme štěstí na počasí i na rozhled, což nemělo vydržet dlouho. Užili jsme si výhled, udělali nějaké fotky a sestoupili zpět na křižovatku. Bylo docela brzy, tak jsme přemýšleli co dál. Nicméně, v každém případě jsme potřebovali vodu. Takže jsme sestoupili k jezeru Lala, kde jsme se najedli, nabrali vodu, usušili stan a odpočinuli si na teplém horském sluníčku.
Pohrával jsem si s myšlenkou, že nechám Pájinu se stanem dole a nalehko půjdu na nedaleký vrchol Ineut (2222 m.n.m.). Jenže se opět začalo rapidně kazit počasí, tak jsem trochu změnil plán. Bylo mi líto máčet čerstvě usušený stan, tak jsem rozhodl, že vyrazíme zpět do sedla a přečkáme bouřku a ideálně i noc v refugii pod Ineu. Začal závod s časem a výběh na čas do sedla za povzbuzování hromů a blesků, které se k nám rychle blížily. Vyběhl jsem nahoru a ještě jsem krásně stihl vyfotit přicházející bouřku. Pájina vyfuněla za chvíli a podle výrazu v tváři se zdálo, že to jsou její poslední minuty. Ale nakonec to rozdýchala a musím uznat, že nahoře byla docela rychle. Přicházející bouřka byla zjevně silnější motivace, než když jí já opatrně upozorňuji, že bychom měli přidat.
V každém případě jsme to stihli. Zbytek dne a celou noc se střídal větší déšť s menším deštěm a celou dobu foukal docela silný vítr. Dojedli jsme zbytky a poměrně brzy jsme se uložili. Pájinu bolela hlava, ale nejsem si jistý, jestli to nebylo z toho sportovního výkonu při výstupu. Spravil to acylpirin a ráno bylo všchno v pohodě. Byl jsem rozhodně rád, že jsme v refugii a ne někde na hřebeni ve stanu.
Asi kolem sedmé jsme dorazili k refugiu Curatel - luxusní a hlavně funkční turistická chata. Rozhodně užitečná informace pro příště, ať už z hlediska sestupu nebo případného výstupu od Rodny.
U ref. Curatel skončil docela příjemný sestup po hřebeni a začal nudný a hlavně nekonečně dlouhý sestup lesem a více dole po loukách a pastvinách. Když jsme sešli níž, tak se ukázalo sluníčko a začalo být docela horko a dusno. V některých místech byla cesta hodně rozbahněná a rozježděná od lesní techniky. Navíc se podobně jako při nástupu od Dealu Stef. začala místy ztrácet značka (to ale při sestupu zas tak moc nevadilo, protože město už bylo vidět a bylo vcelku jasné, kudy máme jít). Do Rodny jsme došli něco po 11. Pak jsme se ještě vraceli necelé 2 km nahoru podél potoka směrem k Valea Vinului, abychom našli místo, kde můžeme spáchat očistu před nástupem do vlaku. Přeci jenom, nějaký čas jsme se nemyli a naše hadříky nevoněly zrovna jako svěží jarní louka. Kromě toho jsem si při několikahodinovém sestupu dorazil už tak bolavé nohy, takže jsem byl rád, že se můžu přezout z pohorek do vzdušnějších bot.
Po umývárně a převlečení do "cestovního" jsme se vrátili zpět do Rodny, kde jsme zjistili, že koleje tam sice jsou, ale vlak už roky nejezdí. Než jsme zjistili alternativní spojení, tak nám zastavil chlapík a že nás sveze. Za asi 50 LEI (tedy asi 300 Kč) nás hodil na nádraží do Ilva Mica, což bylo kolem 40 km. Sice mnohem dražší než vlak, ale rozhodli jsme se, že do toho půjdeme, protože jsme nevěděli, jak nám jede přípoj do Kluže a chtěli jsme na nádraží proto být co nejdříve. V Ilvě jsme nicméně měli dost času, v klidu jsme si dali pivo na nádraží, nakoupili jídlo a pití na cestu a tuším někdy kolem půl páté jsme sedli do lokálního vlaku (tedy bez nutnosti kupovat místenku) směrem na Kluž (s přestupem v Deji).
Ve vlaku nás docela překvapil náš přes uličku sedící spolucestující, který asi 2x šel na záchod s tím, že na sedadle nechal volně loženou peněženku i mobil. Skoro jsem si říkal, jestli to není nějaká provokace, protože to bych si netroufl ani v autě. Tuším kolem osmé jsme dorazili do Kluže. Nakoupili jsme místenky (jízdenku jsme měli zpáteční), což naštěstí jde kartou, a vyměnili si asi 10 EUR na večeři. A po nějakém hledání ve vzdáleném okolí nádraží jsme našli pizzerii, kde jsme povečeřeli a dali si pivo. Pak jsme se vrátili na nádraží, odkud nám kolem 2 ráno jel vlak do Budapešti. Nádraží-čekárna včetně občerstvení je naštěstí v Kluži otevřené celou noc, takže to bylo docela v pohodě.
Cesta přes Rumunsko byla v pohodě, i když vlak byl narvaný a klimatizace nestíhala, takže bylo dost horko. Vedle nás seděla skupina Čechů, kteří byli trochu nervózní z toho, že mají rezervaci na jiný den. Když jsem se ptal, jestli mají strach, že je Rumuni vyhodí, tak že prý ne, že se obávají, že je vyhodí Maďar. Aha, předzvěst problémů.
Z Kluže do Budapešti jsme jeli stejnou cestou jako tam, takže jsem neočekával žádný problém. Chyba lávky. Hraniční kontrola a průvodčí v Biharkeresztes ještě byli v pohodě, zato další průvodčí někde ve středu Maďarska se rozhodl prudit. Že mají kolegové rezervaci na jiný den si nevšiml, zato začal studovat naší jízdenku a že prý jedeme špatným vlakem. Protože uměl jenom maďarsky (to je v mezinárodním vlaku ideální), sehnal nějakého cestujícího, který překládal do/z angličtiny. Rezervaci na vlak na naší jízdenku nám prodali v Rumunsku - prý chápe, že to není naše vina, ale bohužel. Naše trasa po Maďarsku je prý delší než podle jízdenky a my musíme doplatit rozdíl - 95 EUR!!! A že si to prý pak máme vyřídit tam, kde jsme rezervaci koupili (tedy v Kluži). Debil! Celá zpáteční jízdenka z Bratislavy do Salvy pro dva lidi stála asi 180 EUR. Naši kolegové z vlaku prohlásili, že by mu nic nedali, ale my jsme chtěli dorazit nějak normálně. Nicméně, ani já jsem neměl v úmyslu platit takovou nesmyslnou částku. Takže jsem řekl, že mu tuto částku prostě NEZAPLATÍM! A ať nás klidně vysadí (dokoupili bychom si jízdenku pouze do Szolnoku a odtud už zcela jistě platila i naše jízdenka). Maďar chodil naštvaně po vlaku a pak z něj vypadlo, že jízdenka z Biharkeresztes do Szolnoku (ten šmejd nechtěl doplatit rozdíl, ale celou jízdenku!) stojí jenom 30 EUR (pro 2) a zbytek, tedy 65 EUR je jakási pokuta. Nakonec jsme souhlasili s tím, že doplatíme pouze těch 30 EUR, ale do teď mám cukání, když si na to vzpomenu. A to ten šmejd ještě žvanil něco o tom, jako že ho za to můžou vyhodit z práce. Jen pro dokreslení, my jsme měli jízdenku na trasu přes Curtici, což je dohromady asi o 100 km delší trasa než přes Oradeu. Ale po Maďarsku zřejmě o něco kratší.
S mírným zpožděním jsme kolem 9 dojeli do Budapešti, kde nám hned navazoval vlak do Bratislavy. Zbytek cesty byl bez problémů a na oběd jsme už byli v Bratislavě. Byl jsem rád, že jsme pryč z Maďarska - začínám tuhle zemi opravdu nemít rád. Není to poprvé a nejsme sami, kdo tu řešil nějaký problém a nějak si nevybavuji, že bych se někde jinde setkal s tak arogantními a nepřátelskými lidmi (rovnou se omlouvám všem, kterým jsem neprávem ukřivdil a kterých se to právem dotkne, ale to jsou prostě mé zážitky ...). Na oběd jsme šli v Bratislavě s bratránkem do docela příjemné restaurace kousek od nádraží a kolem půl páté jsme úspěšně dorazili do Trenčianskej Teplej, kde naše expedice v podstatě skončila.
Ineu, druhý nejvyšší vrchol Rodny, 2279 m.n.m.
Pohled z Ineu.
Měli jsme štěstí na počasí i na rozhled, což nemělo vydržet dlouho. Užili jsme si výhled, udělali nějaké fotky a sestoupili zpět na křižovatku. Bylo docela brzy, tak jsme přemýšleli co dál. Nicméně, v každém případě jsme potřebovali vodu. Takže jsme sestoupili k jezeru Lala, kde jsme se najedli, nabrali vodu, usušili stan a odpočinuli si na teplém horském sluníčku.
Pohrával jsem si s myšlenkou, že nechám Pájinu se stanem dole a nalehko půjdu na nedaleký vrchol Ineut (2222 m.n.m.). Jenže se opět začalo rapidně kazit počasí, tak jsem trochu změnil plán. Bylo mi líto máčet čerstvě usušený stan, tak jsem rozhodl, že vyrazíme zpět do sedla a přečkáme bouřku a ideálně i noc v refugii pod Ineu. Začal závod s časem a výběh na čas do sedla za povzbuzování hromů a blesků, které se k nám rychle blížily. Vyběhl jsem nahoru a ještě jsem krásně stihl vyfotit přicházející bouřku. Pájina vyfuněla za chvíli a podle výrazu v tváři se zdálo, že to jsou její poslední minuty. Ale nakonec to rozdýchala a musím uznat, že nahoře byla docela rychle. Přicházející bouřka byla zjevně silnější motivace, než když jí já opatrně upozorňuji, že bychom měli přidat.
Bouřka nad Rodnou a naše refugia.
V každém případě jsme to stihli. Zbytek dne a celou noc se střídal větší déšť s menším deštěm a celou dobu foukal docela silný vítr. Dojedli jsme zbytky a poměrně brzy jsme se uložili. Pájinu bolela hlava, ale nejsem si jistý, jestli to nebylo z toho sportovního výkonu při výstupu. Spravil to acylpirin a ráno bylo všchno v pohodě. Byl jsem rozhodně rád, že jsme v refugii a ne někde na hřebeni ve stanu.
Sestup a cesta na zpět Slovensko
Ráno jsme vstali za svítání, tedy kolem páté, nasnídali jsme se a vyrazili přes Curatel směrem k městu Rodna, odkud jsme doufali, že jede vlak (to znamená, že jsou tam koleje). Sice nepršelo, ale bylo docela hnusně a špičky hor byly v mlze. Naposledy jsme prošli kolem našeho stáda koní a pak už jsme po hřebeni pomalu sestupovali dolů.Kráva na sestupu k městu Rodna a poslední pohled na pohoří.
Asi kolem sedmé jsme dorazili k refugiu Curatel - luxusní a hlavně funkční turistická chata. Rozhodně užitečná informace pro příště, ať už z hlediska sestupu nebo případného výstupu od Rodny.
U ref. Curatel skončil docela příjemný sestup po hřebeni a začal nudný a hlavně nekonečně dlouhý sestup lesem a více dole po loukách a pastvinách. Když jsme sešli níž, tak se ukázalo sluníčko a začalo být docela horko a dusno. V některých místech byla cesta hodně rozbahněná a rozježděná od lesní techniky. Navíc se podobně jako při nástupu od Dealu Stef. začala místy ztrácet značka (to ale při sestupu zas tak moc nevadilo, protože město už bylo vidět a bylo vcelku jasné, kudy máme jít). Do Rodny jsme došli něco po 11. Pak jsme se ještě vraceli necelé 2 km nahoru podél potoka směrem k Valea Vinului, abychom našli místo, kde můžeme spáchat očistu před nástupem do vlaku. Přeci jenom, nějaký čas jsme se nemyli a naše hadříky nevoněly zrovna jako svěží jarní louka. Kromě toho jsem si při několikahodinovém sestupu dorazil už tak bolavé nohy, takže jsem byl rád, že se můžu přezout z pohorek do vzdušnějších bot.
Po umývárně a převlečení do "cestovního" jsme se vrátili zpět do Rodny, kde jsme zjistili, že koleje tam sice jsou, ale vlak už roky nejezdí. Než jsme zjistili alternativní spojení, tak nám zastavil chlapík a že nás sveze. Za asi 50 LEI (tedy asi 300 Kč) nás hodil na nádraží do Ilva Mica, což bylo kolem 40 km. Sice mnohem dražší než vlak, ale rozhodli jsme se, že do toho půjdeme, protože jsme nevěděli, jak nám jede přípoj do Kluže a chtěli jsme na nádraží proto být co nejdříve. V Ilvě jsme nicméně měli dost času, v klidu jsme si dali pivo na nádraží, nakoupili jídlo a pití na cestu a tuším někdy kolem půl páté jsme sedli do lokálního vlaku (tedy bez nutnosti kupovat místenku) směrem na Kluž (s přestupem v Deji).
Ve vlaku nás docela překvapil náš přes uličku sedící spolucestující, který asi 2x šel na záchod s tím, že na sedadle nechal volně loženou peněženku i mobil. Skoro jsem si říkal, jestli to není nějaká provokace, protože to bych si netroufl ani v autě. Tuším kolem osmé jsme dorazili do Kluže. Nakoupili jsme místenky (jízdenku jsme měli zpáteční), což naštěstí jde kartou, a vyměnili si asi 10 EUR na večeři. A po nějakém hledání ve vzdáleném okolí nádraží jsme našli pizzerii, kde jsme povečeřeli a dali si pivo. Pak jsme se vrátili na nádraží, odkud nám kolem 2 ráno jel vlak do Budapešti. Nádraží-čekárna včetně občerstvení je naštěstí v Kluži otevřené celou noc, takže to bylo docela v pohodě.
Nádraží v Kluži
Z Kluže do Budapešti jsme jeli stejnou cestou jako tam, takže jsem neočekával žádný problém. Chyba lávky. Hraniční kontrola a průvodčí v Biharkeresztes ještě byli v pohodě, zato další průvodčí někde ve středu Maďarska se rozhodl prudit. Že mají kolegové rezervaci na jiný den si nevšiml, zato začal studovat naší jízdenku a že prý jedeme špatným vlakem. Protože uměl jenom maďarsky (to je v mezinárodním vlaku ideální), sehnal nějakého cestujícího, který překládal do/z angličtiny. Rezervaci na vlak na naší jízdenku nám prodali v Rumunsku - prý chápe, že to není naše vina, ale bohužel. Naše trasa po Maďarsku je prý delší než podle jízdenky a my musíme doplatit rozdíl - 95 EUR!!! A že si to prý pak máme vyřídit tam, kde jsme rezervaci koupili (tedy v Kluži). Debil! Celá zpáteční jízdenka z Bratislavy do Salvy pro dva lidi stála asi 180 EUR. Naši kolegové z vlaku prohlásili, že by mu nic nedali, ale my jsme chtěli dorazit nějak normálně. Nicméně, ani já jsem neměl v úmyslu platit takovou nesmyslnou částku. Takže jsem řekl, že mu tuto částku prostě NEZAPLATÍM! A ať nás klidně vysadí (dokoupili bychom si jízdenku pouze do Szolnoku a odtud už zcela jistě platila i naše jízdenka). Maďar chodil naštvaně po vlaku a pak z něj vypadlo, že jízdenka z Biharkeresztes do Szolnoku (ten šmejd nechtěl doplatit rozdíl, ale celou jízdenku!) stojí jenom 30 EUR (pro 2) a zbytek, tedy 65 EUR je jakási pokuta. Nakonec jsme souhlasili s tím, že doplatíme pouze těch 30 EUR, ale do teď mám cukání, když si na to vzpomenu. A to ten šmejd ještě žvanil něco o tom, jako že ho za to můžou vyhodit z práce. Jen pro dokreslení, my jsme měli jízdenku na trasu přes Curtici, což je dohromady asi o 100 km delší trasa než přes Oradeu. Ale po Maďarsku zřejmě o něco kratší.
S mírným zpožděním jsme kolem 9 dojeli do Budapešti, kde nám hned navazoval vlak do Bratislavy. Zbytek cesty byl bez problémů a na oběd jsme už byli v Bratislavě. Byl jsem rád, že jsme pryč z Maďarska - začínám tuhle zemi opravdu nemít rád. Není to poprvé a nejsme sami, kdo tu řešil nějaký problém a nějak si nevybavuji, že bych se někde jinde setkal s tak arogantními a nepřátelskými lidmi (rovnou se omlouvám všem, kterým jsem neprávem ukřivdil a kterých se to právem dotkne, ale to jsou prostě mé zážitky ...). Na oběd jsme šli v Bratislavě s bratránkem do docela příjemné restaurace kousek od nádraží a kolem půl páté jsme úspěšně dorazili do Trenčianskej Teplej, kde naše expedice v podstatě skončila.
Zajímavosti a užitečné informace
- Táboření a stanování v Rodně. Někde jsem četl, že v Rumunsku se smí stanovat všude - tak to není pravda! Rodna je národní park a stanovat se smí pouze na oficiálně povolených místech. Oficiální tábořiště je na nových mapách značeno na více místech, ale většina z nich je přinejmenším nelákavá. Hlavně ty dole jdou plné odpadků a trochu bych se tam bál noční návštěvy nějaké zvěře. Z toho, co jsme prošli: pěkné oficiální tábořiště s vodou jsou u vf. Comaia, u Saua Gargalau a u jezera Lala Mica. Funkční refugie jsou pod Ineu (ta je hodně malinká, to je opravdu nouzovka) a u Saua Curatel. Nicméně, tak nějak doufám, že za nouzové přespání na jiném neoznačeném místě nikdo hlavu trhat nebude.
- Trasa. My jsme šli z Dealu Stefanitei, což už bych podruhé asi neudělal. Cesta až k Pasul Pietrii není úplně zábavná. Zdá se, že je lepší začít v Borsa, kde je snad i vybavený kemp. Je tedy otázka, jak se tam dostat. Koleje tam vedou, ale vlak jsem nenašel.
- Náročnost trasy. Trasa je z 90 % procházková. Samozřejmě, výstup je fyzicky náročný, ale po hřebeni už se chodí dobře. Jediné místo, které je složitější, tak je vrcholu Coasta Neteda. Nebyli jsme u Pietrosul, takže tam nevím.
- Voda. Na tábořištích, o kterých jsem psal výše, jsou prameny nebo potoky, ze kterých se pije. V nižších polohách je to slabší. Je tam třeba "pramen" nebo potok, o kterém místní tvrdí, že není "contaminato", ale já osobně bych to považoval za poslední možnost.
- Salaše a psi. Hlavně v nižších polohách u Dealu Stefanitei bylo salaší docela dost. Nahoře na hřebeni už ne - tam jsou jen ovce, salaše ne. Psi hodně straší, ale docela poslouchají, takže když je bačové zavolají, tak to je v pohodě. Na volném prostranství stačilo si jich v rámci možností "nevšímat". Značené cesty nevedou přes salaše, ale jednou jsme tam zabloudili a to už jsem měl docela strach. Bačové naštěstí byli nablízku. Klacky jsme nesháněli, protože jsme měli trekové hole. Pepřový sprej nebo něco podobného jsme neměli, ale podle mě je to spíš psychická podpora. Stačil by totiž na jednoho psa, ale jeden pes nikdy nezaútočí - oni jsou stateční hlavně ve smečce.
- Lidé na horách. My jsme vyjma bačů a místních sběračů hub v nižších částech na hřebeni moc lidí nepotkali. V první části od Dealu Stefanitei asi nikoho a v části mezi Pietrii a Ineu pár skupin. Největší koncentrace lidí byla v tábořišti u Saua Gargalau, kde bylo asi 5 stanů. Nevím, jestli to bylo počasím nebo dobou, ale v porovnání s Fagarašem nebo Retezatem mám pocit, že na Rodně bylo lidí méně.
- Doprava. Doprava do větších měst jako Salva nebo Vatra Dornei je vlakem bez problémů. Ale to je pořád dost daleko. Např. do Rodny vedou koleje, ale vlak tam nejezdí. Prý se dá jet nějakým autobusem a samozřejmě stopem. U stopu je ale potřeba počítat s nějakou platbou.
- Peníze. Zpáteční lístek Bratislava-Salva s rezervacemi na cestu tam stál 180 EUR, v Budapešti jsme za rezervaci a metro zaplatili cca 10 EUR a dalších 5 EUR za snídani. V Kluži jsme si měnili 50 EUR (cca 220 LEI), z čehož jsme ještě přes den neprozřetelně zaplatili 50 LEI za pizzu (mohli jsme platit kartou). V Rumunsku se dá naštěstí alespoň na větších nádražích platit kartou. V Kluži jsme si kartou dokupovali rezervace do Salvy a lístky ze Salvy do Dealu Stefanitei, což je dohromady nějakých 5 EUR. V průběhu cesty jsme za piva, jídlo, ubytování u Izvorul Albastru Al Izei (20 LEI), odvoz z Rodny do Ilva Mica (50 LEI) a lístky z Ilva Mica do Salvy (asi 10 LEI, ze Salvy už jsme měli zpáteční lístek do Brat.) utratili většinu vyměněných LEI. V Kluži jsme proto vyměnili ještě asi 5 EUR, což s našimi zbylými LEI bylo dost na večeři a pivo a také jsme (kartou) dokoupili povinnou rezervaci do Budapešti za cca 6 EUR. To je dohromady nějakých cca 260 EUR. K tomu přibyl hodně protivný a neplánovaný výdaj 30 EUR v maďarském vlaku, takže dohromady nás cesta suma sumárum vyšla na cca 150 EUR tj. něco přes 4 tis. Kč na osobu.