Feraty Tre Cime di Lavaredo, Ivano Dibona a Giuseppe Olivieri o prodlouženém víkendu
Cesta do Italských Dolomit a tři feraty o prodlouženém víkendu - Tre Cime di Lavaredo, Ivano Dibona a Giuseppe Olivieri. Stačí mít v partě dobrého organizátora, který naplánuje trasu, zarezervuje v půjčovně feratové vybavení, zajistí dodávku pro dopravu (pro jistotu hned 4x4 - to se do hor může hodit) a pak už se jen vyhlásí termín a může se vyrazit.
Vzhledem k tomu, že tuto činnost většinou u nás doma dělám já, tak toto pro mě byly pečené holuby přímo do pusy. A to jsem ani nemusel brát stan ... takže Peťo, díky!
Vzhledem k tomu, že tuto činnost většinou u nás doma dělám já, tak toto pro mě byly pečené holuby přímo do pusy. A to jsem ani nemusel brát stan ... takže Peťo, díky!
Interaktivní mapa Google
Zobrazit místo 2013 - Dolomity - feraty na větší mapě
Kemp u jezera Misurina, feraty Tre Cime di Lavaredo, Ivano Dibona a Giuseppe Olivieri.
Tre Cime di Lavaredo (12 km, cca 3 hod chůze, 5-6 hodin celkem, výstup/sestup: 1073/1073 m).
Vyrazili jsme z Plzně ve čtvrtek kolem sedmé odpoledne směrem na Regensburg, Mnichov, Insbruck, Vipiteno a Brunico. Čistý čas jízdy je 6-7 hodin, my jsme ale měli několik zdravotních zastávek (vyměnit peníze, koupit pivo, vyčůrat a tak - tedy hlavně pro neřídící posádku), takže jsme k jezeru Misurina dojeli někdy nad ránem. Trochu mě pobavilo překvapení některých členů zájezdu, že kemp je ve 4 ráno tak trochu zavřený. Zaparkovali jsme boxera (náš vůz) kousek od kempu na parkoviště, kde jsme někteří pod širákem a někteří v autě dospali zbytek noci.
Ráno jsme po rychlé snídani hodili věci do boxera a vyrazili k první plánované feratě - Tre Cime di Lavaredo.
Zobrazit místo 2013 - Dolomity - feraty na větší mapě
Od Misuriny k nástupu na tůru (ještě ne na feratu, k té j potřeba dojít) je to nějakých 8 km. Jede se na sever kolem Rifugio Antorno, za kterým je závora a placený vjezd do parku, odkud je to na parkoviště u chaty Auronzo ještě nějakých 5 km do kopce. Vjezd vč. parkovného stojí asi 20 EUR, ale když se to rozloží na 5 lidí, tak to docela jde. Dá se zaparkovat před závorou a pokračovat pěšky, to je ale potřeba si trochu přivstat a počítat s tím, že to ještě docela kus cesty. Tuto variantu bych doporučil spíš skalním turistům, rozhodně ne "rozmazleným" feratovým lezcům. Ti mají velkou šanci dopadnout jako skupina čechů, které jsme na zpáteční cestě v našem boxerovi vezli dolů k parkovišti, když jeden z nich nemohl kvůli bolavým kolenům skoro ani chodit.
U chaty Auronzo je velké parkoviště, kam míří drtivá většina návštěvníků oblasti Tre Cime-Drei Zinnen (není tam jen ferata, ale je to celkově i poměrně známá turistická a vycházková oblast) a kam jsme zamířili i my. Odtud už se jde pěšky kolem vrcholu Tre Cime a válečného památníku k chatě Lavaredo za kterou se vyjde do sedla k rozcestníku. Ferata se dá asi nastoupit i odtud, ale my jsme zvolili opačný (a lepší) směr a pod vrcholem Paternkofel jsme došli až k chatě Locatelli Alle Tre Cime di Lavaredo, a k feratě jsme nastupovali odkud.
Prvních možná 200 m se jde úžasnými tunely s vybouranými okýnky a balkóny do boku skály. Všechno jsou to uměle vybudované cesty, zřejmě vojáky během první světové války. Představa, že ty stovky metrů chodeb tady někdo kutal v poměrně drsných vysokohorských podmínkách a bez větší mechanizace je dost neuvěřitelná. Je to sice taková procházka, ale kromě nezbytné čelovky (baterky) je opravdu vhodné mít přilbu, protože hlavou do kamete to dost bolí.
Za tunely začíná feratový chodník. Až na pár míst je to spíš horská turistika, což bohužel některé jedince láká k tomu, aby tam chodili bez vybavení nebo dokonce s menšími dětmi - tak zas taková turistika to není. V sedle pod vrcholem Paternkofel je křižovatka, kde se dá pokračovat po galerii (Paternkofel Gallerie) směrem na chatu Büllelejochhütte, vylézt na Paternkofel nebo se odbočit do prava zpět k chatě Lavaredo. My jsme si vylezli na Paternkofel - 2744 m.n.m., což je asi nejlezečtější úsek cesty, ale není to nic nepřekonatelného a rozhodně se to vyplatí, především pokud je hezké počasí. Z vrcholu je výborný rozhled a místo přímo láká ke kochání a výrobě vrcholových fotografií (a že jsme jich nacvakali i my ...). Menší nevýhodou je relativně dost lidí, což je dáno přístupností feraty.
Z Paternkofel jsme se vrátili zpět k sedlu, odkud jsme suťovým polem sestoupili trochu níž do údolí a pak jsme se kolem Passportenkofel vraceli zpět k rozcestníku nad chatou Lavaredo. Cesta suťovým polem je sice značená, ale na začátku v sedle značení není vidět, takže to chce trochu vědět, kudy jít.
Pak už se většinou jde po galerii, občasně střídané krátkým tunelem, průlezem nebo nějakým menším výstupem. Vcelku se jedná o velmi příjemnou procházku s minimem obtížnějších úseků - tedy když nemáte dorubaná kolena, jako jeden kolega ze skupiny čechů, které jsme vezli dolů.
Kolem 4 jsme byli zpět na parkovišti a vyrazili jsme se ubytovat do kempu Alla Baita u Misuriny, který je hned vedle našeho prvního nocoviště. Postavili jsme stany, otevřeli piva, konzervy, uvařili polévky a někteří z nás si již také lízali (samozřejmě obrazně řečeno ...) své první bolístky. Třeba Pavel své luxusní puchýře na obou patách - svatá ty prostoto, nové kanady na horskou tůru!!! ... a ještě k tomu si nevezme ani flastr. Pozdější fáze večera byla zejména ve znamení zábavy na adresu těch, kteří šli již spát, takže Majkl musel škytat i ze snu. No, dobře jim tak, měli s námi pít.
Zobrazit místo 2013 - Dolomity - feraty na větší mapě
Druhý den, po včerejší rozcvičce na Tre Cime, jsme vyrazili na trochu obtížnější feratu Ivano Dibona v masivu Cristallo (podle popisu se jedná o "mírně obtížnou feratu"). Dovezli jsme se autem k dolní stanici lanovky u Passo Tre Croci (1805 m.n.m., někde na půli cesty mezi Misurinou a Cortinou) pod Rifugiu Son Forca, kde jsme zaparkovali vůz a s přestupem na střední stanici u Rif. Son Forca (2235 m.n.m.) jsme se lanovkou vyvezli k Rif. G. Lorenzi (3000 m.n.m.), kde ferata začíná. Parkoviště je zadarmo, ale lanovka není nejlevnější - zpáteční lístek nás stál 18 EUR na osobu, což mi přišlo docela dost (to jsem ještě netušil, že zítra zaplatíme to samé jen za cestu dolů).
Z vrchní stanice Rif. G. Lorenzi se dá jít na kratší feratu Mario Bianchi na nejvyšší horu Monte Cristallo (3200 m.n.m.). Tu by asi šlo do našeho plánu vložit (alespoň pro některé z nás), kdybychom si trochu přivstali. Vzhledem k tomu, že jsme si nepřivstali (z G. Lorenzi jsme vyráželi kolem desáté) a nemínili jsme strávit den v poklusu, tak jsme vyrazili rovnou na feratu Ivano Dibona. Ferata začíná v podstatě hned za stanicí lanovky, kdy se po kratším výstupu přechází legendární provazový most - legendární proto, že je fotogenický a také proto, že se tu někde točil Cliffhanger. I my jsme se tu párkrát zvěčnili.
Potom už se jde většinou po hřebeni s úžasným výhledem do okolí a s minimem technicky náročnějších pasáží, na hodně místech se dá jít bez jištění. Po přechodu po hřebeni se sestoupí trochu níže a objeví se několik dalších divů lidské tvořivosti - více či méně zchátralé stavení zakutané přímo do skály. Na tom by snad nebylo nic divného, kdyby to nebylo ve 2 a půl tisíci metrech a nevedl sem jen feratový chodník. Když totiž píšu, že cesta není technicky náročná, tak nemám úplně na mysli, že bych tudy chtěl nosit stavební materiál. Nejsem si jistý, jestli je to také práce vojáků někdy během 1. světové, ale řekl bych, že ano.
Cestu po hřebeni pak vystřídá chodník po galerii (možná by bylo správnějši po římse nebo travers - nejsem si jistý, jak to přesně popsat). Výhledy nad okolní vrcholky sice zmizí, ale pořád je to bezva zážitek a velmi příjemná procházka.
V některých místech kamenná římsa chybí, tak tam nějací šikovní permoníci postavili dřevěné lávky na ocelových trámech zapuštěných do skály. Musela to být bezva práce, ale hodně turistům tím zpříjemnili cestu. Nicméně, je potřeba říci, že v těchto místech mě ani na chvilinku nenapadlo se nejistit - i když je to relativně "technicky nenáročný" úsek.
U Alta Allticima je křižovatka, kde se dá buď sestoupit ze stěny dolů ke střední stanici lanovky nebo pokračovat dále po hřebeni k Val Padeon a Rif. Ospitale. My jsme s ohledem na čas a síly zvolili ústup a zatočili jsme přímo k lanovce (ostatně, tyto odbočky se někdy tuším nazývají "úniková cesta").
Obrat "přímo k lanovce" je přitom potřeba brát pouze ve velmi volném kontextu. První část sestupu je poměrně strmým suťovým polem, což já osobně příliš nemiluji (ostatně, já obecně sestupy moc nemiluji - nebaví mě a mám strach o kolena, která při sestupech dost trpí). Pak je pár lehounce lezeckých pasáží a nakonec horský chodníček kosodřevinou, zakončený korytem potůčku (výborné na schlazení bolavých nohou) a asi 100 metrovým výstupem po sjezdovce ke stanici lanovky. Lanovku (než ji zastavili) jsme stihli asi o 20 minut a minimálně někteří z nás toho měli plné kecky. Nicméně jsme na tom zjevně byli ještě docela dobře oproti jiné skupině kolegů z Čech, kteří lanovku a hlavně sestup k parkovišti vzdali (tuším ani neměli koupený zpáteční lístek) a nechali si od nás dovézt auto, které měli zaparkované na spodní stanici lanovky, na trochu lépe přístupné místo z hlediska pěšího pochodu. Jako že nám dali své klíčky od jejich auta, což je z mého pohledu docela odvaha na to, že nás neznali ... ale v horách to chválabohu funguje trochu jinak. A kromě toho, jak říkal Petr, byli docela dobře chránění :-)
Zbytek dne už byl standardní - dojezd ke kempu, pivo, večeře, hospoda apod. Zpestření byl jen Zdendovo "Sputnik" (tedy stříbrný stan, o kterém se jeden z obyvatelů kempu vyjádřil, že to je první model Hannahu....), který se během dne, zřejmě v nějakém poryvu větru od kolem projíždějícího vozu, pokusil odstartovat. Naštěstí se mu to nepodařilo, takže jsme se na adresu Sputniku mohli bavit téměř celý zbytek večera.
Zobrazit místo 2013 - Dolomity - feraty na větší mapě
Plánování trasy začalo již večer diskuzí s kolegy z kempu. Petr prohlásil, že je třetí den, všichni jsou už trochu unaveni a Pája má růžovo-fialové patičky, takže si dáme něco méně fyzicky náročného a techničtějšího, kde se moc nemusí chodit. To byl skvělý nápad proti kterému nikdo neprotestoval, takže jsme po ránu vyrazilli z Misuriny směrem k Cortině (Cortina D'Ampezzo) a dále pak k Rif. Angelo Dibona pod vrcholem Tofana Di Mezzo (To je jiná Dibona než předchozí den! Dibona je zjevně oblíbené jméno pro ledacos.). S ohledem na terén a na to, že část silnice k chatě je nezpevněná, jsme vcelku ocenili 4x4 našeho Boxera.
Kolem desáté jsme vyráželi z parkoviště u Rif. Dibona k sedlu a chatě Rif. Pomedes, což byl docela solidní turistický výstup na rozcvičení. Před chatou jsme uhnuli doleva k místu, které se možná jmenuje Alla Punta Anna a kde začíná vlastní ferata Giuseppe Oliviery. Kousek před feratou se s námi rozloučil Majkl, který byl fyzicky v takovém stavu, že nebyl schopen udělat dřep. A je potřeba říct, že s ohledem na další profil trasy to zřejmě bylo jedno z jeho nejlepších životních rozhodnutí.
Pokud jsem se o předchozích dvou dnech občasně vyjadřoval, jako o vysokohorské turistice, tak tady bylo slovo turistika zapomenuto. Skutečně jsme totiž vybrali feratu, kde se moc nechodí - ono se totiž hlavně leze. A také asi většina z nás nevěděla, že v popisu této lahůdky je "very difficult". Takže už nástup byl poměrně strmý, ale pořád to ještě byla vcelku "legrace". Postupně přituhovalo, šli jsme dost kolmo nahoru a náš vytříbený lezecký styl získával nové formy - zejména šplh bez přírazu a chvílemi možná i drátoplaz (tím myslím např. místa na převisu, kde jsem přemýšlel, že se přidržím i zubama). Oproti předchozím dnům se navíc zkazilo počasí a trochu nepřínejmné bylo, že z lehkého oparu v sedle se postupně stávala mlha, drobné mrholení a občasně déšť. Na některých místech to proto trochu klouzalo a bylo potřeba lézt opatrně. Menším problémem byla zima, protože i když na vrcholový piknik to nebylo, tak na některých pasážích jsem se já osobně docela zahřál jen při pohledu na další trasu.
Po úvodním prudkém výstupu do asi jedné třetiny trasy se terén trochu "srovná" a jde se spíš po hřebeni nebo traverzuje po římsách. Obzvláště zábavná (a také asi dost známá) je jedna z lehce převislých stěn, kde se šlape po cca 10 cm širokém výstupku, což je zejména při neustálém mrholení a vysokém stupni "oslizlosti" skal docela adrenalin. Je potřeba říct, že v tuto dobu už byla docela mlha a my jsme si pohled dolů nemohli moc užít - ale jinak onen úžasný traverz vypadá nějak takto: http://www.hiasb.com/wp-content/myfotos/ferrata-olivieri/IMG_5175%20(Small).JPG.
To byla, pokud si dobře pamatuji, asi poslední více exponovaná část trasy (tím nechci říct, že se už nelezlo - akorát to na mě už tak nezapůsobilo). Po kratším úseku po hřebeni se sejde přímo pod Tofana Di Mezzo, následuje prudký výstup nepříliš sympatickým kamenným polem, kde se občasně prolézá z mlhy se vynořujícími lavinovými zábranami (tedy myslím, že to jsou lavinové zábrany - jsou to mohutné ocelové sloupy, v některých případech dost zohýbané, mezi kterými jsou natažená ocelová lana). Tento výstup končí žebříkem, nad kterým už se pochoduje přímo k vrcholu hory - lehké stoupání po kamenných teráskách. Zatímco v "nižších" částech feraty je cesta docela dobře jištěná, tady už se lana téměř neobjevují. V porovnání s předchozími úseky je to sice procházka, ale hlavně za mokra by se v některých místech jištění možná hodilo.
Před půl pátou jsme byli na Tofana Di Mezzo (3244 m.n.m.), udělali rychlé vrcholové foto a vyrazili k lanovce, která je od vrcholu pár desítek metrů. Jen tak mimochodem - na Tofana Di Mezzo je také nějaká schovka, které moji kolegové - pilní to hledači těchto schovávaček - říkají "keška". Zdenda zkoušel chvíli hledat, jinak pilnému hledači Pájovi byla ukradená a klopýtal i se svými růžovými patičkami k lanovce. Na závěr jsme ještě trochu zabloudili v mlze před horní stanicí lanovky a necelých 10 minut před pátou jsme stáli na "nástupišti". V pět jela poslední kabinka dolů.
Naše první nocoviště u Misurina a vrchol Tre Cime (Drei Zinnen).
Ráno jsme po rychlé snídani hodili věci do boxera a vyrazili k první plánované feratě - Tre Cime di Lavaredo.
Zobrazit místo 2013 - Dolomity - feraty na větší mapě
Od Misuriny k nástupu na tůru (ještě ne na feratu, k té j potřeba dojít) je to nějakých 8 km. Jede se na sever kolem Rifugio Antorno, za kterým je závora a placený vjezd do parku, odkud je to na parkoviště u chaty Auronzo ještě nějakých 5 km do kopce. Vjezd vč. parkovného stojí asi 20 EUR, ale když se to rozloží na 5 lidí, tak to docela jde. Dá se zaparkovat před závorou a pokračovat pěšky, to je ale potřeba si trochu přivstat a počítat s tím, že to ještě docela kus cesty. Tuto variantu bych doporučil spíš skalním turistům, rozhodně ne "rozmazleným" feratovým lezcům. Ti mají velkou šanci dopadnout jako skupina čechů, které jsme na zpáteční cestě v našem boxerovi vezli dolů k parkovišti, když jeden z nich nemohl kvůli bolavým kolenům skoro ani chodit.
Chata Auronzo a tunely na začátku feraty.
U chaty Auronzo je velké parkoviště, kam míří drtivá většina návštěvníků oblasti Tre Cime-Drei Zinnen (není tam jen ferata, ale je to celkově i poměrně známá turistická a vycházková oblast) a kam jsme zamířili i my. Odtud už se jde pěšky kolem vrcholu Tre Cime a válečného památníku k chatě Lavaredo za kterou se vyjde do sedla k rozcestníku. Ferata se dá asi nastoupit i odtud, ale my jsme zvolili opačný (a lepší) směr a pod vrcholem Paternkofel jsme došli až k chatě Locatelli Alle Tre Cime di Lavaredo, a k feratě jsme nastupovali odkud.
Prvních možná 200 m se jde úžasnými tunely s vybouranými okýnky a balkóny do boku skály. Všechno jsou to uměle vybudované cesty, zřejmě vojáky během první světové války. Představa, že ty stovky metrů chodeb tady někdo kutal v poměrně drsných vysokohorských podmínkách a bez větší mechanizace je dost neuvěřitelná. Je to sice taková procházka, ale kromě nezbytné čelovky (baterky) je opravdu vhodné mít přilbu, protože hlavou do kamete to dost bolí.
Cesta od tunelů k Paternkofel a pohled z Paternkofel na chatu Locatelli Alle.
Za tunely začíná feratový chodník. Až na pár míst je to spíš horská turistika, což bohužel některé jedince láká k tomu, aby tam chodili bez vybavení nebo dokonce s menšími dětmi - tak zas taková turistika to není. V sedle pod vrcholem Paternkofel je křižovatka, kde se dá pokračovat po galerii (Paternkofel Gallerie) směrem na chatu Büllelejochhütte, vylézt na Paternkofel nebo se odbočit do prava zpět k chatě Lavaredo. My jsme si vylezli na Paternkofel - 2744 m.n.m., což je asi nejlezečtější úsek cesty, ale není to nic nepřekonatelného a rozhodně se to vyplatí, především pokud je hezké počasí. Z vrcholu je výborný rozhled a místo přímo láká ke kochání a výrobě vrcholových fotografií (a že jsme jich nacvakali i my ...). Menší nevýhodou je relativně dost lidí, což je dáno přístupností feraty.
Vrcholové pohledy z Paternkofel.
Z Paternkofel jsme se vrátili zpět k sedlu, odkud jsme suťovým polem sestoupili trochu níž do údolí a pak jsme se kolem Passportenkofel vraceli zpět k rozcestníku nad chatou Lavaredo. Cesta suťovým polem je sice značená, ale na začátku v sedle značení není vidět, takže to chce trochu vědět, kudy jít.
Sestup suťovým polem ze sedla a cesta ke křižovatce nad chatou Lavaredo.
Pak už se většinou jde po galerii, občasně střídané krátkým tunelem, průlezem nebo nějakým menším výstupem. Vcelku se jedná o velmi příjemnou procházku s minimem obtížnějších úseků - tedy když nemáte dorubaná kolena, jako jeden kolega ze skupiny čechů, které jsme vezli dolů.
Na cestě k Lavaredo je jen pár obtížnějších míst - na fotkách to vypadá asi o něco horší, než ve skutečnosti.
Kolem 4 jsme byli zpět na parkovišti a vyrazili jsme se ubytovat do kempu Alla Baita u Misuriny, který je hned vedle našeho prvního nocoviště. Postavili jsme stany, otevřeli piva, konzervy, uvařili polévky a někteří z nás si již také lízali (samozřejmě obrazně řečeno ...) své první bolístky. Třeba Pavel své luxusní puchýře na obou patách - svatá ty prostoto, nové kanady na horskou tůru!!! ... a ještě k tomu si nevezme ani flastr. Pozdější fáze večera byla zejména ve znamení zábavy na adresu těch, kteří šli již spát, takže Majkl musel škytat i ze snu. No, dobře jim tak, měli s námi pít.
Ivano Dibona (8 km, cca 2-3 hod chůze, celkem cca 6 hod, výstup/sestup: 693/1397 m)
Zobrazit místo 2013 - Dolomity - feraty na větší mapě
Druhý den, po včerejší rozcvičce na Tre Cime, jsme vyrazili na trochu obtížnější feratu Ivano Dibona v masivu Cristallo (podle popisu se jedná o "mírně obtížnou feratu"). Dovezli jsme se autem k dolní stanici lanovky u Passo Tre Croci (1805 m.n.m., někde na půli cesty mezi Misurinou a Cortinou) pod Rifugiu Son Forca, kde jsme zaparkovali vůz a s přestupem na střední stanici u Rif. Son Forca (2235 m.n.m.) jsme se lanovkou vyvezli k Rif. G. Lorenzi (3000 m.n.m.), kde ferata začíná. Parkoviště je zadarmo, ale lanovka není nejlevnější - zpáteční lístek nás stál 18 EUR na osobu, což mi přišlo docela dost (to jsem ještě netušil, že zítra zaplatíme to samé jen za cestu dolů).
Horní část lanovky na Rif. G. Lorenzi a výhled do okolí z vrchní stanice lanovky.
Z vrchní stanice Rif. G. Lorenzi se dá jít na kratší feratu Mario Bianchi na nejvyšší horu Monte Cristallo (3200 m.n.m.). Tu by asi šlo do našeho plánu vložit (alespoň pro některé z nás), kdybychom si trochu přivstali. Vzhledem k tomu, že jsme si nepřivstali (z G. Lorenzi jsme vyráželi kolem desáté) a nemínili jsme strávit den v poklusu, tak jsme vyrazili rovnou na feratu Ivano Dibona. Ferata začíná v podstatě hned za stanicí lanovky, kdy se po kratším výstupu přechází legendární provazový most - legendární proto, že je fotogenický a také proto, že se tu někde točil Cliffhanger. I my jsme se tu párkrát zvěčnili.
Lanový most nad G. Lorenzi a jištěný turistický chodník po hřebeni.
Potom už se jde většinou po hřebeni s úžasným výhledem do okolí a s minimem technicky náročnějších pasáží, na hodně místech se dá jít bez jištění. Po přechodu po hřebeni se sestoupí trochu níže a objeví se několik dalších divů lidské tvořivosti - více či méně zchátralé stavení zakutané přímo do skály. Na tom by snad nebylo nic divného, kdyby to nebylo ve 2 a půl tisíci metrech a nevedl sem jen feratový chodník. Když totiž píšu, že cesta není technicky náročná, tak nemám úplně na mysli, že bych tudy chtěl nosit stavební materiál. Nejsem si jistý, jestli je to také práce vojáků někdy během 1. světové, ale řekl bych, že ano.
Skalní domky a chodník po galerii.
Cestu po hřebeni pak vystřídá chodník po galerii (možná by bylo správnějši po římse nebo travers - nejsem si jistý, jak to přesně popsat). Výhledy nad okolní vrcholky sice zmizí, ale pořád je to bezva zážitek a velmi příjemná procházka.
Ještě jednou kamenné domky a lávka v místech, kde chybí skalní římsa.
V některých místech kamenná římsa chybí, tak tam nějací šikovní permoníci postavili dřevěné lávky na ocelových trámech zapuštěných do skály. Musela to být bezva práce, ale hodně turistům tím zpříjemnili cestu. Nicméně, je potřeba říci, že v těchto místech mě ani na chvilinku nenapadlo se nejistit - i když je to relativně "technicky nenáročný" úsek.
U Alta Allticima je křižovatka, kde se dá buď sestoupit ze stěny dolů ke střední stanici lanovky nebo pokračovat dále po hřebeni k Val Padeon a Rif. Ospitale. My jsme s ohledem na čas a síly zvolili ústup a zatočili jsme přímo k lanovce (ostatně, tyto odbočky se někdy tuším nazývají "úniková cesta").
Sestup z feraty Ivano Dibona ke střední stanici lanovky.
Obrat "přímo k lanovce" je přitom potřeba brát pouze ve velmi volném kontextu. První část sestupu je poměrně strmým suťovým polem, což já osobně příliš nemiluji (ostatně, já obecně sestupy moc nemiluji - nebaví mě a mám strach o kolena, která při sestupech dost trpí). Pak je pár lehounce lezeckých pasáží a nakonec horský chodníček kosodřevinou, zakončený korytem potůčku (výborné na schlazení bolavých nohou) a asi 100 metrovým výstupem po sjezdovce ke stanici lanovky. Lanovku (než ji zastavili) jsme stihli asi o 20 minut a minimálně někteří z nás toho měli plné kecky. Nicméně jsme na tom zjevně byli ještě docela dobře oproti jiné skupině kolegů z Čech, kteří lanovku a hlavně sestup k parkovišti vzdali (tuším ani neměli koupený zpáteční lístek) a nechali si od nás dovézt auto, které měli zaparkované na spodní stanici lanovky, na trochu lépe přístupné místo z hlediska pěšího pochodu. Jako že nám dali své klíčky od jejich auta, což je z mého pohledu docela odvaha na to, že nás neznali ... ale v horách to chválabohu funguje trochu jinak. A kromě toho, jak říkal Petr, byli docela dobře chránění :-)
Zbytek dne už byl standardní - dojezd ke kempu, pivo, večeře, hospoda apod. Zpestření byl jen Zdendovo "Sputnik" (tedy stříbrný stan, o kterém se jeden z obyvatelů kempu vyjádřil, že to je první model Hannahu....), který se během dne, zřejmě v nějakém poryvu větru od kolem projíždějícího vozu, pokusil odstartovat. Naštěstí se mu to nepodařilo, takže jsme se na adresu Sputniku mohli bavit téměř celý zbytek večera.
Giuseppe Oliviery (6 km, 6-7 hodin, čas chůze 2-2.5 hodiny, výstup/sestup: 1396/279)
Zobrazit místo 2013 - Dolomity - feraty na větší mapě
Plánování trasy začalo již večer diskuzí s kolegy z kempu. Petr prohlásil, že je třetí den, všichni jsou už trochu unaveni a Pája má růžovo-fialové patičky, takže si dáme něco méně fyzicky náročného a techničtějšího, kde se moc nemusí chodit. To byl skvělý nápad proti kterému nikdo neprotestoval, takže jsme po ránu vyrazilli z Misuriny směrem k Cortině (Cortina D'Ampezzo) a dále pak k Rif. Angelo Dibona pod vrcholem Tofana Di Mezzo (To je jiná Dibona než předchozí den! Dibona je zjevně oblíbené jméno pro ledacos.). S ohledem na terén a na to, že část silnice k chatě je nezpevněná, jsme vcelku ocenili 4x4 našeho Boxera.
Začátek feraty Giuseppe Oliviery a pohled z feraty na parkoviště u Rif. Angelo Dibona.
Kolem desáté jsme vyráželi z parkoviště u Rif. Dibona k sedlu a chatě Rif. Pomedes, což byl docela solidní turistický výstup na rozcvičení. Před chatou jsme uhnuli doleva k místu, které se možná jmenuje Alla Punta Anna a kde začíná vlastní ferata Giuseppe Oliviery. Kousek před feratou se s námi rozloučil Majkl, který byl fyzicky v takovém stavu, že nebyl schopen udělat dřep. A je potřeba říct, že s ohledem na další profil trasy to zřejmě bylo jedno z jeho nejlepších životních rozhodnutí.
Několik obrazů z feraty Giuseppe Oliviery.
Pokud jsem se o předchozích dvou dnech občasně vyjadřoval, jako o vysokohorské turistice, tak tady bylo slovo turistika zapomenuto. Skutečně jsme totiž vybrali feratu, kde se moc nechodí - ono se totiž hlavně leze. A také asi většina z nás nevěděla, že v popisu této lahůdky je "very difficult". Takže už nástup byl poměrně strmý, ale pořád to ještě byla vcelku "legrace". Postupně přituhovalo, šli jsme dost kolmo nahoru a náš vytříbený lezecký styl získával nové formy - zejména šplh bez přírazu a chvílemi možná i drátoplaz (tím myslím např. místa na převisu, kde jsem přemýšlel, že se přidržím i zubama). Oproti předchozím dnům se navíc zkazilo počasí a trochu nepřínejmné bylo, že z lehkého oparu v sedle se postupně stávala mlha, drobné mrholení a občasně déšť. Na některých místech to proto trochu klouzalo a bylo potřeba lézt opatrně. Menším problémem byla zima, protože i když na vrcholový piknik to nebylo, tak na některých pasážích jsem se já osobně docela zahřál jen při pohledu na další trasu.
Po úvodním prudkém výstupu do asi jedné třetiny trasy se terén trochu "srovná" a jde se spíš po hřebeni nebo traverzuje po římsách. Obzvláště zábavná (a také asi dost známá) je jedna z lehce převislých stěn, kde se šlape po cca 10 cm širokém výstupku, což je zejména při neustálém mrholení a vysokém stupni "oslizlosti" skal docela adrenalin. Je potřeba říct, že v tuto dobu už byla docela mlha a my jsme si pohled dolů nemohli moc užít - ale jinak onen úžasný traverz vypadá nějak takto: http://www.hiasb.com/wp-content/myfotos/ferrata-olivieri/IMG_5175%20(Small).JPG.
Bezpečná technika přechodu hřebenu a vrcholové foto na Tofana Di Mezzo (3244 m.n.m.)
To byla, pokud si dobře pamatuji, asi poslední více exponovaná část trasy (tím nechci říct, že se už nelezlo - akorát to na mě už tak nezapůsobilo). Po kratším úseku po hřebeni se sejde přímo pod Tofana Di Mezzo, následuje prudký výstup nepříliš sympatickým kamenným polem, kde se občasně prolézá z mlhy se vynořujícími lavinovými zábranami (tedy myslím, že to jsou lavinové zábrany - jsou to mohutné ocelové sloupy, v některých případech dost zohýbané, mezi kterými jsou natažená ocelová lana). Tento výstup končí žebříkem, nad kterým už se pochoduje přímo k vrcholu hory - lehké stoupání po kamenných teráskách. Zatímco v "nižších" částech feraty je cesta docela dobře jištěná, tady už se lana téměř neobjevují. V porovnání s předchozími úseky je to sice procházka, ale hlavně za mokra by se v některých místech jištění možná hodilo.
Před půl pátou jsme byli na Tofana Di Mezzo (3244 m.n.m.), udělali rychlé vrcholové foto a vyrazili k lanovce, která je od vrcholu pár desítek metrů. Jen tak mimochodem - na Tofana Di Mezzo je také nějaká schovka, které moji kolegové - pilní to hledači těchto schovávaček - říkají "keška". Zdenda zkoušel chvíli hledat, jinak pilnému hledači Pájovi byla ukradená a klopýtal i se svými růžovými patičkami k lanovce. Na závěr jsme ještě trochu zabloudili v mlze před horní stanicí lanovky a necelých 10 minut před pátou jsme stáli na "nástupišti". V pět jela poslední kabinka dolů.
Na horní stanici lanovky Tofana Di Mezzo.
Závěrem
Poslední ferata Giuseppe Oliviery byla jednoznačně nejvýživnější a bylo jen škoda počasí, které mohlo ještě chvíli vydržet. Sjeli jsme lanovkou až do Cortiny, kam pro nás Majkl dojel autem z Rif. Angelo Dibona, v hopodě u Misuriny jsme si dali jedno pivo a šli spát. Trochu mě chlapci štvali, že už nechtěli posedět a ubrat něco z lehce předimenzovaných zásob piva v našem Boxerovi. Ale samostatný alkoholik ještě nejsem, tak jsem také zalezl do spacáku.
Ráno pak krátký výlet z Misuriny do Cortiny a cesta zpátky domů.
Zajímavosti
Výběr z fotografií: http://msvantne.rajce.idnes.cz/2013_-_Feratova_vyprava_do_Dolomit_Italie/
Důležité GPS body:
- Parkoviště Misurina (přes den placené): N46.58879 E12.25669
- Kemp Alla Baita u Misuriny: N46.58780 E12.25782
- Parkoviště Auronzo: N46.61263 E12.29332
- Parkoviště u Rif. Angelo Dibona: N46.53309 E12.07154
- Parkoviště u lanovky na Monte Cristallo: N46.55126 E12.18987
Zajímavosti a informace
- V chatách jsou standardní vysokohorské ceny, ostatně Itálie obecně není nejlevnější země. Za zmínku ale stojí poměrně slušné sociální vybavení - k mému překvapení zdarma! Není tedy potřeba hledat přírodní úkryty jako v některých jiných horských destinacích.
- Ferata Tre Cime di Lavaredo - cca 12 km, 3 hodiny chůze, cesta celkem cca 5-6 hodin (kochání, focení, svačinky apod.). I když Majkl při pohledu na první "skalku" s nevěřícný pohledem prohlásil "To si děláte prdel!", určitě jde o lehčí feratu, vhodnou na rozcvičení i pro začátečníky. Lezeckých úseků je minimum a nejsou nijak složité. Co je ovšem důležité, je helma - hodně se chodí v jeskyních -tunelech, které nejsou nijak vysoké a naděje, že si ji člověk flákne do hlavy je docela vysoká.
- Kemp Alla Baita u jezera Misurina - vcelku příjemný kemp s velmi solidními cenami (6 EUR za noc na osobu, 4 EUR za stan, 2 EUR za motorku). Záchody, sprchy zdarma, místo na sušení věcí pod střechou a kdo chce, tak i elektřina. Restaurace hned u kempu, obchod (s čerstvým pečivem i o víkendu) a další restaurace u jezera Misurina (což je i název vesnice) asi 5-10 min chůze od kempu.
- Hory a cestování - Dolomity mi trochu připomínaly prostředí v okolí Hochschwabu a Eisenerzer Reichensteinu (ty jsou samozřejmě o dost nižší než Dolomity - mám na mysli celkovou situaci). Nejedná se o jednolitý hřeben, jako je například Fagaraš, Retezat nebo Tatry, ale spíš o jednotlivé štíty (resp. shluky štítů - nevím, jak to přesně nazvat), které jsou od sebe poměrně daleko. Nejsem si úplně jistý, jestli by byl možný nějaký kontinuální vicedenní přechod - moc si to nedovedu představit. V každém případě, z kempu na start výstupů je to dost daleko a bez auta to nejde (veřejnou dopravu jsem nezkoumal).
- Ferata Ivano Dibona - zkrácená varianta přes únik u Alta Allticima cca 7 km, 2-3 hodiny chůze, celkem cesta cca 6 hodin. Po našich resp. mých zkušenostech souhlasím s popisem na Voltek.cz - jedná se o mírně obtížnou feratu, kde je minimum lezeckých úseků. K začátku feraty u Rig. G. Lorenzi (cca 3000 m.n.m.) vás doveze lanovka přímo od silnice (dolní stanice je někde na půli cesty mezi Misurinou a Cortinou u Passo Tre Croci, 1805 m.n.m.), na většině naší cesty se pak jednalo v podstatě především o jištěnou vysokohorskou turistiku s úžasnými výhledy. Cesta jde nicméně nahoru a dolů a pro někoho s horší fyzičkou může být už docela únavná. Jak jsem pochopil z popisů na internetu, celá ferata je minimálně až k rozcestníku Val Padeon směrem na Rifugiu Ospitale, což asi není žádné velké lezení, ale je to už pořádný kus a člověk si opravdu šlápne (hrubý výškový rozdíl je 1320 m). My jsme tudy ale nešli. Zvolili jsme "únikovou" trasu a u Forc. Alta Allticima jsme uhli doleva a sestoupili dolů z hřebenu, odkud jsme došli zpět ke střední stanici lanovky u Rif. Son Forca. I tako kratší trasa docela dává a kdo není zvyklý chodit v horách (tím myslím nahoru a dolů celý den), tak toho bude mít plné zuby.
- Ferata Giuseppe Oliviery - délka 6.3 km, čas pohybu něco přes 2 hod, celkový čas kolem 6-7 hod, celkový (součtový) výstup skoro 1400 m. Podle popisu "difficult" a řekl bych, že i z mého pohledu technicky dost náročná cesta. Je tam spoustu lezeckých úseků a o turistice se tady už opravdu moc mluvit nedá. My jsme vyšli od Rif. Angelo Dibona a došli jsme až k horní stanici lanovky z Tofana Di Mezzo do Cortiny (po cestě lanovkou se 2x přestupuje a překoná se převýšení skoro 1900 m). To je ale ta lehčí varianta - pokud bychom se chtěli vrátit zpět na parkoviště, čekal by nás ještě docela dlouhý sestup přes tuším 2 další feraty, takže jsme byly docela rádi, že pro nás Majkl do Cortiny přijel.
- Lanovky a peníze. Lanovky jsou na můj vkus pekelně drahé, ceny se pohybují kolem 20 EUR. V některých místech by sice bylo možné to vyjít pěšky, je to ale fyzicky i časově dost náročné a v některých místech se lanovce člověk zřejmě nevyhne. Lanovky jsou tak asi jednou z největších finančních položek cesty. Moje celkové výdaje (pouze odhad, přesně jsem to nepočítal) tedy byly kolem 4000 Kč: asi 1500-2000 za cestu na osobu (když jede 5 lidí v dodávce), kolem 600 Kč za lanovky, průjezdy a parkoviště, nějakých 800 Kč za kemp a zbytek za jídlo a pivo (pivo v Itálii stojí přes 4 EUR, takže je opravdu lepší si vzít nějakou zásobičku z domova).