Cyklovýlet z Bratislavy do Chorvatské Rijeky a zpět
Cesta na kolech: Michal & Pájina;
Cesta z Hornej Poruby do Trenčianskej Teplej, pak vlakem do Bratislavy a odtud už na dvou kolech poháněných šlapkami přes Rakousko, Maďarsko, Slovinsko až do Chorvatského kempu u moře v Kraljevici (kousek od Rijeky) a pak s malým popovezením vlakem (asi 40 km přes hory u pobřeží) zpět po (téměř) stejné cestě.
Mapa trasy
Graf nadmořské výšky.
Horná poruba - Trenčianská Teplá, Bratislava-Rijeka, Vrbovsko-Bratislava, celkem 1108 km, celkový výstup 10637 výškových metrů (tedy 10 km)
Příprava
Po našich cyklovýletech po Slovensku, Čechách a částečně i Rakousku v minulých letech jsem přemýšlel - co dál?! A při tom přemýšlení mi padl pohled na mapu, kde jsem si všiml, že z Bratislavy do Chorvatska k moři to není zas až tak daleko. Tedy jenom nějakých 500 km, tak jsem doma nadhodil šílenou myšlenku, že bychom mohli jet na kolech k moři. Pájina si zřejmě myslela, že jsem se zbláznil, ale to si před pár lety, když jsme poprvé vyjeli na kola, myslela také. A moje trasa k moři byla asi jen dvakrát delší než naše první cyklo-výprava.
Myšlenka uzrála, Pájina se postupně sžila s představou minimální denní dávky 100 a více kilometrů a já jsem naplánoval trasu. V zimě jsme se občas zapotili na rotopedu, na jaře jsme se v rámci tréninku stihli párkrát projet a na už Slovensku, těsně před startem, jsme si ještě potrénovali malou vrchařskou vyjížďkou z Poruby na Homolku. Ve středu odpoledne jsme naložili kola, nasedli a vyrazili na první rozjížďkovou etapu z Hornej Poruby do Trenčianskej Teplej na vlak.
Etapa 1, Horná Poruba - Trenčianská Teplá/ Bratislava - Děvínska Nová Ves, 35 km
Naložili jsme kola a vyrazili jsme z Hornej Poruby směrem na Ilavu a pak po hlavní silnici do Trenčianskej Teplej. Je to asi 20 km, ale skoro pořád z kopce, takže jsme se skoro ani nezapotili a před odjezdem vlaku na Bratislavu jsme si ještě stihli dát pivo v nádražním bufetu. V půl sedmé jsme sedli na vlak, který nás před půl devátou (zpoždění asi jenom 20 minut) vysypal v Bratislavě na hlavním nádraží. Vysypal doslova, protože do vlaku jsme museli odmontovat všechnu bagáž z kol. Nandali jsme zpět brašny, v hale na nás už čekal Marek (bratránek) a společně jsme již všichni na kole dojeli do Devínskej Novej Vsi, kde bydlí a kde jsme mohli přespat. Stihli jsme si v nedaleké restauraci dát pivo, pizzu už jsme museli objednat s dovážkou, ještě chvíli jsme povídali a pak už jsme zalezli do spacáku, abychom ráno byli připraveni na cestu.
Etapa 2, Devínska Nová Ves (Slovensko) - Köszek (Maďarsko), 134 km
Ráno jsme vstali na budíka, dojedli zbytky pizzy a kolem osmé jsme vyrazili směrem k Rakouským hranicím. Před námi byla zřejmě nejdelší, ale také nejrovinatější etapa naší cesty, jejímž cílem bylo projet Rakousko a dojet co nejdále do Maďarska. Po cestě jsme po zkušenostech z večera ještě dokoupili repelent, což se nám později docela hodilo. Projeli jsme Devínskou N.V., což je v podstatě předměstí Bratislavy, směrem k řece Moravě a podél Moravy a následně Dunaje jsme se částečně po cyklostezkách a částečně po silnici dostali až do centra Bratislavy.
Soustředění těsně po startu v Bratislavě a pohled na Děvínský hrad.
To je vcelku příjemná projížďka, která končí na nábřeží Dunaje v Bratislavě a kde se na cyklostezky napojují další cesty pro cyklisty dále podél Dunaje (nebo spíše přehrady). My jsme ale potřebovali na druhou stranu, takže jsme museli přes most a část města (konkrétně Petržalku), což je vždy nepříjemné, protože se člověk musí proplést spletí dálničních přivaděčů a různých víceproudých silnic. A Garmin, který nerozeznává dálnice a silnice první třídy, nám v tomto moc nepomáhal. Nakonec se nám to podařilo a po přejetí hranic a projetí městečka Kittsee jsme dojeli do Rakouského cyklistického ráje.
Pro Rakousko typické větrníky a pohled zpět na Bratislavu (silnice v blízkosti Kittsee).
Rakousko je totiž země propojená cyklostezkami a silnicemi nižších tříd, kde se na kole jezdí docela komfortně. U hlavních silnic jsme se pak setkávali buď přímo s cyklostezkou nebo s asfaltkou, kopírující silnici, která tam sice je hlavně pro zemědělskou techniku, ale pro kolo je jako dělaná. Kromě toho je to téměř dokonalá rovina, takže jsme to v kombinaci s bezvětřím sypali průměrnou rychlostí přes 20 km za hodinu. Objeli jsme jezero Neusiedlersee a kolem jedné jsme za Pamhagenem přejeli Rakousko-Maďarské hranice.
Konec cyklostezky a začátek "obyčejné" stezky vedle silnice u Pamhagenu - tam už cyklista může ject i více než 70-kou.
Hned za hranicemi jsme si vyměnili forinty za 20 EUR, s tím, že když tak zaplatíme eurákama. Zbývalo nějakých 50 km do Köszegu, kde měly být dokonce 2 kempy a kde jsme chtěli přenocovat. Ještě na začátku Maďarska byly vedle silnice nějaké cyklostezky, i když v o něco horším stavu než v Rakousku (to ale byly i silnice). Postupně byla cyklostezka přerušovanější a přerušovanější, až za Fertőszentmiklósem zmizela úplně a tím cyklistický ráj skončil. Dál se jelo po silnici, tedy akorát vyjma měst, kde naopak byl dost často zákaz pro kola a jelo se na chodníku, který byl vedený i jako cyklostezka.
Kolem šesté jsme dorazili do Köszegu, kde nás čekalo nepříjemné překvapení - oba dva kempy, které jsem našel na internetu, byly nefunkční. Po kempech zbyly jen cedule a jak jsme se dozvěděli v nějakém rekreačním areálu, tak "West-camping" byl zrušený už před 12 lety a v Köszegu jiný kemp není. Měli jsme v nohou přes 130 km a moc nás to nepotěšilo. Nakonec jsme ale uspěli docela dobře - kousek od náměstí jsme si dali pizzu a hlavně našli další ukazatel ke kempu, který nás dovedl k malému rodinému kempu téměř v centru městečka. Byla to spíš taková větší zahrada u penzionu, ale velmi příjemné prostředí, luxusní sociálky v budově, rozumná cena a blízko do města - k hospodě. Postavili jsme stan a zašli ještě na malou procházku a pivo (které jsme si po cestě Rakouskem nedopřávali) k promenádě do centra.
Náměstí a promenáda v centru Köszegu.
Bylo za námi cca 135 km, celkem tedy 169 km a mohli jsme spokojeně usnout, protože jsme na 100% "plnili plán". Celkový výstup v této etapě byl 1246 m.
Etapa 3, Köszeg (Maďarsko) - Banovci (Slovinsko), 125 km
Čekala nás další dlouhá, ale veskrze rovinatá etapa. V klidu jsme vstali, zaplatili eurama (protože forinty jsme utratili v hospodě večer) a kolem deváté jsme vyrazili z Köszegu. Kousek za Köszegem jsme si udělali malou pauzičku u jezírek a odpojili jsme se z hlavní silnice, která byla na můj vkus až příliš frekventovaná a po bočních cestách přes vesnice jsme dorazili až do Szombathely.
Jezírka a odpočívka u Köszegfalvy.
Projeli jsme Szombathely, což je sice o něco větší město, než jsem čekal, a pokračovali jsme na Balogunyom, Egyházasrádóc a Körmend.
Centrum Szombathely a cyklostezka směrem na Záhřeb (dlouho jsem si myslel, že přes Záhřeb nepojedeme) ... :-)
Až do Körmendu se dá většina frekventované trasy objet buď po vedlejších cestách nebo vedle silnice vede cyklostezka. Z Körmendu jsme už bohužel museli po silnici a byla to asi nejhorší část trasy, která bohužel nejde nijak rozumně objet. Silnice je dost špatná, krajnice minimální, vyjeté koleje a hodně velký provoz a to bohužel včetně kamionů. Doufal jsem, že se alepoň provoz trochu zmírní za Zalalövő, kde je odbočka na Balaton, ale v podstatě se nic moc nezměnilo. Takže jsme si to tak nějak vyžrali až do Cup, kde jsme se definitivně oddělili od hlavní silnice a do Slovinska už jsme v poklidu dojeli po místních komunikacích. Další novinkou byly první menší kopečky, které se příležitostně objevovaly od Körmendu až na Slovinské hranice. Nicméně s ohledem na to, co nás čekalo v Chorvatsku to nestálo za řeč - čemuž odpovídala i stále ještě poměrně solidní průměrná rychlost kolem 20 km/h (míněna rychlost v pohybu).
Na Maďarsko-Slovinských hranicích.
V nějaké, pro nás bezejmenné, vesnici jsme utratili poslední forinty za pivo a kolem 18 hod jsme přejeli Slovinské hranice. Tady jsem měl menší konflikt s místní vosou, která kolem mě kroužila tak dlouho až mi vlétla mezi batoh a záda, ďobla mě mezi lopatky a pak zbaběle uletěla (asi věděla proč, páč jsem byl dost nasr...). Po vstupu do Slovinska jsme po komfortních lokálních cestách a překvapivě po rovině dorazili kolem osmé hodiny k termálu Banovci, součástí kterého je i kemp. Naštěstí jsme dostali slevu (při ubytování po osmé hodině), ale jinak byla finanční realita slovinských kempů dost děsivá - ceny se pohybovaly od 10 do 15 EUR za osobu na noc.
I když byly přes den tropické teploty, večer se trochu ochladilo a my jsme byli rádi, že jsme stihli pobyt v termálním bazénu, který byl samozřejmě v ceně kempovného. Ještě s pivem v místní hospodě na dobrou noc to byl výborný relax po 126 km dlouhé trase (celkem tedy máme ujeto cca 295 km). Celkový výstup v této etapě byl 798 m, takže skoro rovina.
Etapa 4, Banovci (Slovinsko) - Záhřeb (Chorvatsko), 128 km
Ráno jsme místo koupání zvolili spánek, takže jsme se nasnídali, sbalili a přes Ivanjkovci, Lukavci a další podobně srandovní vesnice zamířili k Chorvatským hranicím. Před námi byla další přes-stokilometrová etapa, kde už se ale čekalo i pár kopců. Slovinsko jsme nicméně projeli ještě relativně po rovině a kolem poledne jsme za městem Ormož překročili řeku Dravu a tím i Chorvatské hranice (a také prošli první celní kontrolou - Chorvatsku je sice v EU, ale ještě ne v Schengenu).
Na Slovinsko-Chorvatských hranicích a pohled na hory před námi někde u Donja Voca (tj. v Chorvatsku).
I když první kilometry v Chorvatsku jsou pořád tak nějak po rovině, v dáli se už varovně tyčily vrcholky našich budoucích horských prémií. V jednom hotelu jsem si vyměnil opět 20 EUR, abychom měli nějaké kuny na pivo - to se ale ukázalo jako dost naivní. Peníze jsem pak měnil ještě několikrát a to jsem ještě poměrně dost často platil kartou (což v Chorvatsku, narozdíl od Maďarska, není problém ani v menších obchodech). Chorvatsko opravdu není levná země, a klidně jsem si mohl vyměnit rovnou 100 EUR a stejně by to bylo málo. A co se nám v Chorvatsku moc líbilo, bylo množství hospůdek a občerstvoven podél silnic - skoro jako u nás. Ne že bychom se v každé zastavovali, ale bylo nám to sympatické a nějaké to pivo jsme si zcela legálně také dali (v Chorvatsku je povoleno 0.5 promile). A čeho nebylo možné si nevšimnout, bylo množství grilování podél silnic - vonělo to na desítky metrů po silnici. Chorvati mají zjevně docela dobré návyky :-)
Pivní občerstvení v Lepoglave.
Čím jsme se blížili víc na jih, tím přitvrzoval nejen terén, ale i teplota. U Donje Vratno jsme najeli na úpatí nějaké vrchoviny, do které jsme se po chvíli zcela vnořili a začaly nás prověřovat první terénní nerovnosti, i když zatím jenom takové lokální hrbolky. U Lepoglavy jsme si dali občerstvení a můj outdoorový teploměr naměřil krásných 51 °C - myslím, že jsme na místní Chorvaty, povětšinou zalezlé ve stínu a za roletami svých příbytků, působili jako dvojce magorů.
Pájina zdolává stoupání za Lepoglavou. V pozadí zřejmě kopec Vranjka.
Za Lepoglavou nás čekala jedna z prvních výraznějších 12%-ních teréních vrásek a na Pájinu také jedno z prvních tlačení (... těch ještě bude, ale to zatím nevěděla). Tento den to naštěstí bylo poslední vyznamnější stoupání, protože po sjezdu na Novi Golubovec a Kuzminec jsme další výrazný terénní výčnělek elegantně objeli a přes Zabok a Zaprešič jsme poměrně rovinatým "údolím" dojeli až do .... do Záhřebu.
To byl asi největší omyl naší cesty. Našel jsem na internetu kemp Plitvice (pozor - nejedná se o známé turistické letovisko, to je úplně jinde!), o kterém jsem podle zobrazení na Garminovi usoudil, že je nějakých 20-30 km pod Záhřebem a že tedy Záhřeb tak nějak hezky objedeme. Omyl!!! V podstatě od Zaboku jsme poměrně pohodlně jeli po silnici 1. třídy, která kopíruje dálnici do Záhřebu. Sice se jedná o poměrně frekventovanou komunikaci (měl jsem pocit, že tam je více aut než na dálnici, která byla skoro celou dobu na dohled), ale je široká a velmi pěkná, takže nebyl problém. Problém začal někde u Zaprešiče, kde jsme přejeli dálnici a ocitli jsme se na dálniční výpadovce do Záhřebu. Mizerná, protivná, úzká silnice plná aut. To už jsem pojal podezření, že něco není v pořádku. Moje podezření se potvrdilo po tom, co jsme se definitivně ocitli v Záhřebu, kde jsme vůbec být nechtěli a kde mi jeden ochotný mladík sdělil, že Plitvice není kemp (i když na internetu to je uvedené), ale dálniční motorest pro kamiony. A také nám sdělil, že v Záhřebu o žádném kempu neví.
Takže jsme v 7 večer, unavení a já i trochu rozladěný (na Záhřeb, na Garmína, na internet a tak ....) stáli na předměstí Záhřebu a přemýšleli, kam se vrtnout. Chlapec nás poslal na místní jezero Jarun, které leží skoro uprostřed Záhřebu, že se tam prý máme zeptat, jestli bychom tam někde nemohli přenocovat. Šlápli jsme tedy do pedálů, projeli kusem Záhřebu a kolem osmé jsme dorazili k Jarunu.
Ukázalo se, že se jedná o něco jako Záhřebské rekreační, sportovní a oddychové centrum. Cyklo a in-line chodníky, hospody a diskotéky, koupání, zábava atd. Takže všechno možné, jenom ne klidné místo na spaní. I když mi chlapík z místní ochranky řekl, že si tam klidně můžeme postavit stan, moc optimistický jsem nebyl. Neházeli jsme ale flintu do žita a při objíždění Jarunu jsem si všiml stanu na jednom z mála - možná jediném oploceném pozemku. Vycítil jsem šanci a drze tam vlezl s dotazem, jestli bychom tam také nemohli zůstat. Byl to soukromý pozemek místního kanoistického klubu a stan patřil nějakým dětem. Nicméně nám po dlouhé debatě bylo dovoleno si tam postavit stan a přečkat noc, což nám hodně vytrhlo trn s paty.
Jezero Jarun - z fotky to není moc patrné, ale jedná se asi o největší rekreační, sportovní a odpočinkové místo v Záhřebu.
Nemohli jsme sice využívat sociálky, ale to zas tak nevadilo. Okolo jezera jsou kromě chodníků, hospod a diskoték také pláže (jezero je koupací) s veřejnými záchody a sprchami, takže jsme mohli potřebu provádět poměrně civilizovaně a dokonce se i umýt, což je po celodenní jízdě na kole v 50 stupních docela fajn. Sprchy byly na pláži hned u hospody, takže jsme si rovnou každý dali dvě piva a šli se vyspat do stanu - v bezpečí, za plotem, na pozemku kanoistického klubu. Dámám, které nás tam nechaly, tímto ještě jednou děkuji! PS.: Podle člena ochranky bychom si mohli stan postavit kdekoli, ale paní v kanoistickém klubu se to moc nezdálo - stejně jako nám. Jarun opravdu není ideální místo na nocování.
Měli jsme za sebou poměrně dramatický dojezd etapy o délce 128 km a celkově za sebou tedy asi 423 km. K moři to bylo vzdušnou čarou nějakých 115 km a před námi byly hory. Celkový výstup v této etapě byl 1115 m.
Etapa 5, Záhřeb (Chorvatsko) - Kolpa (Slovinsko), 92 km
Ráno jsme po snídani objeli Jarun a vyrazili nejkratší cestou ze Záhřebu. Bohužel, ve velkých městech to bývá trochu problém, takže se stalo to, čeho jsem se obával, a luxusní cyklostezka vedle silnice byla najednou ukončena a před námi se objevil začátek dálnice. Sjeli jsme tedy ze silnice a vyjeli po náspu řeky Savi, která se táhne kolem Záhřebu, absolutně vydáni napospas mé šílené navigaci Garmin. A Garmin řádil. Nejdříve nás protáhl nějakou myší dírou pod tratí (vypadalo to jako kanál - ale podle stop v blátě jsme nebyli první, kdo tudy jel), pak nás vedl různými stezkami a polními cestami až k soustavě jezer, kterou jsme projížděli po různých náspech a přehradách. Garmin byl ve svém živlu a já se modlil, abychom neskončili v nějaké bažině, továrně nebo vojenském prostoru. Naštěstí jsme po necelé půhodině vyjeli u nějaké rybářské restaurace, kde jsme zjistili, že jsme v rekreačním prostoru jezera Rakitje. Utřel jsem pot z čela a po nějaké silničce nižší třídy jsme vyrazili pryč od dálničních uzlů u Záhřebu směrem na Jastrebarsko a Karlovac.
Rekreační oblast jezera Rakitje. Koupání je zakázáno, v jezerech se ale rybaří a jsou tam cyklistické trasy pro horská kola. Pokud bych o tomto místě věděl dříve, tak si dovedu představit, že bychom se tam někde na noc schovali se stanem.
Dnešní etapa sice byla o něco kratší, ale zato jsme definitivně opustili roviny středního Chorvatska. Kopce naštěstí většinou nebyly zas tak drastické, ale v neklesajících teplotách sil přeci jenom ubývalo, navíc jsme se oproti plánu trochu zdrželi projížděním jezírek Rakitje v Záhřebu. Kolem třetí hodiny jsme dojeli do Chorvatského města piva - Karlovace (předpokládám, že Karlovačko má s Karlovacem něco společného - jinak docela dobré pivo). Garmin zvolil pro další cestu nejkratší trasu, což se ukázalo jako pro nás ta nejhorší varianta. Čekalo nás asi 5 km brutálního stoupání, toho nejtěžšího kalibru. Projeli jsme Skupicu a kolem nějakého hradu a v půl páté jsme konečně sjeli zpět k hlavní cestě do Novigrad na Dobri. Při pozdějším studování mapy jsem usoudil, že tato zkratka byla opravdu zbytečná.
Stoupání nad Karlovacem a Pájina po sjezdu k mostu přes řeku Kupu, kousek před Novigrad na Dobri.
Pokračovali jsme dál po relativní rovince kolem řeky Kupy, od které jsme se u Jarče Pollje oddělili, abychom si vyšlápli poslední etapovou horskou prémii, která mi ovšem nepřišla ani zdaleka tak výživná jako kopeček nad Karlovacem. Pak jsme už jen sjeli k řece Kolpě, která je hraniční řekou se Slovinskem a kolem které je na Slovinské straně spousta kempů.
Kemp Kolpa je hned za řekou u vesnice Vinica, pár desítek metrů od celnice. Už na přechodu se nám zdálo, že je tam nějaký hluk, ale nevěnovali jsme tomu zas až tak moc pozornost. To, že je tam tolik aut a lidí, že se skoro nedá projít, nás také dostatečně nevarovalo. Když jsem se pak paní u recepce zeptal obvyklou frází, jestli tam můžeme přespat, tak mi odpověděla, že zůstat ano, ale že spát asi moc nebudeme. V kempu se totiž konal nějaky hudební festival, takže byl neuvěřitelně přeplněný a hlavně se očekával rámus až do ranních hodin. Měli jsme na výběr - penzion (zamítnuto z finančních důvodů), popojet k dalšímu kempu (asi 20 km, zamítnuto z časových důvodů jak večer, tak ráno) nebo to nějak přetrpět. Rozhodli jsme se trpět a postavili jsme si stan v vzdálenější části kempu od pódia. Dostat se do sprchy bylo téměř nemožné, takže jsme zamkli kola a šli se vykoupat do řeky.
Řeka Kolpa a čisticí rybičky.
Na Kolpu se jezdí na "divokou vodu", takže jsem čekal sice čistou, ale ledovou horskou řeku. O to větší bylo moje překvapení - voda byla sice čistá, ale teplá jako kafe. Bylo to jako ponořit se do vany (řekl bych, že ta řeka byla teplejší než později moře) a samozřejmě to bylo velmi příjemné. Kromě toho se kolem nás okamžitě shluklo spousty malých rybiček, které mi docela srandovně "oždibovaly" nohy, když jsem zůstal chvíli v klidu. Někdo za to platí v asijských lázních, my jen za cenu kempovného ....
Hraniční most mezi Chorvatskem a Slovinskem přes řeku Kolpa a napěchovaný festivalový kemp.
Další pobyt v kempu už tak romantický nebyl. Dali jsme si jedno předražené pivo a ještě předraženější studený párek v rohlíku (nápis hot-dog byl opravdu výsměch, bylo to hnusné, studené a stálo to 2.5 EUR). Ze začátku večera hráli nějaký rok, to bylo docela protivné (myslím na spaní, jinak nic proti ...), ale když jsme večer zalezli do stanu, změnil se trochu styl a začala se hrát trochu monotónnější elektronika. Veskrze i utichly porůznu rozmístěné soukromé aparatury ve stanech kolem nás, takže jsem i přes relativní hluk docela v klidu usnul. Vzbudili nás nad ránem až borci ze stanu vedle, kteří si tam po ukončení oficiálního programu udělali afterpárty. Když se hoši pomalu začali ukládat, tak my (a nejen my) jsme pomalu začali vstávat.
V každém případě jsme za sebou měli dalších 92 km, dohromady tedy 515 km cesty. Před námi byla sice kratší, ale zřejmě nejtěžší etapa - horská cesta k moři. Celkový výstup v této etapě byl překvapivě pouze 1031 m.
Etapa 6, Kolpa (Slovinsko) - Kraljevica (Chorvatsko-moře), 94 km
Po snídani jsme si to vyšlápli zpět do Chorvatska k Bosanci, kde jsme odbočili doprava - na jih, k moři!!! Jeli jsme po hlavní silnici, ale byla velmi pěkná, široká a aut nejezdilo tolik, takže to bylo docela v pohodě. Sice jsme přejížděli pořád nějaké terénní vlnky, ale nebylo to tak hrozné. Zásadní změna přišla někde u Klanace, od této chvíle už jsme nezavadili o nic, co by se podobalo rovině.
Projeli jsme Zdihovo, Klanac, Močile, Podvučnik, Nadvučnik, Tuk, pak několikakilometrový sjezd a kolem 11 jsme dorazili do Vrbovska. Původně jsem si myslel, že pojedeme na Senj, ale vzhledem ke vzdálenosti a propojení silnic jsme trochu změnili plán a vyrazili směrem na Rijeku, přesněji řečeno do Kraljevice, která je u mostu na ostrov Krk. Z Vrbovska je to do Kraljevice vzdušnou čarou asi 40 km, takže co by kamenem dohodil a zbytek došel.
Výhled na terén před námi u Delnice a ústí brutálního stoupání u Slavice.
Z cedulí, označujících nebezpečné stoupání, zmizely jednociferná čísla a začaly se objevovat údaje typu 18%, a u jiných kopců, které nebyly zrovna na hlavní silnici, už podobné značky pro jistotu ani nedávali. U Vrbovska jsme se také "napojili" k dálnici, kolem které jsme jeli až k jezeru Bajer. I když ... dálnice v podstatě nevede "po zemi", vede buď po mostě nebo v tunelu a jak se střídavě ztrácí a zase objevuje, tak my střídavě jedeme nahoru a dolů. A co jsme si do Vrbovska sjeli, to jsme si postupně zase vyšlápli. Postupně jsme projeli Ravna Gora (to je takové divné pravidlo, jakmile je v názvu něčeho slovo "rovné", bývá to krpál jako kráva) a Delnice, za kterou jsme přejeli dálnici. Přejeli jsme ji přímo přes kopec, kterým vedl tunel. To bylo asi nejbrutálnější stoupání celé cesty. Sice jsem to vyšlápl, ale několikrát jsem musel zastavit. Poté, co jsem nahoře popadl plíce a našel nohy, nechal jsem kolo u silnice a šel pomoct Pájině vytlačit její kolo. I to tlačení byl problém - člověk šel v podstatě po špičkách, aby nepodklouzl. Není mi jasné, jak tam tu asfaltku dostali, to tam zřejmě jenom vylili ze shora a nechali zaschnout.
Jezero Bajer a první pohled na moře někde za Zlobinem.
Pak jsme přes Belo Selo a Vrata dojeli k jezeru Bajer, kde jsme se oddělili od dálnice, která vede přímo do Rijeky, a "zkratkou" přes Zlobin jsme se dál soukali přímo k moři. Pájina toho měla docela dost a hudrovala něco v tom smyslu, že to začíná být trochu demotivační, protože více tlačí než jede. Bohužel, ani z kopce si člověk moc neodpočinul, to jsem zas musel stát na brzdách, takže z toho žádný velký požitek nebyl.
Byli jsme nějakých 5 km od moře a před námi byly kopce, kopce a zase kopce. Pájina:"Hergot, kdy už se konečně otevře ta rovina s výhledem na moře! Vždyť jsou tam města a vesnice, přece ty hory nerostou rovnou z vody!!!" ... ale rostou! :-))) Až kousek před Hreljinem jsme se nám poprvé otevřel výhled na moře. Pak už jsme během asi 3 km (vzdušnou čarou) a 30 minut sjeli to, co jsme vyšlapávali předchozích cca 6 hodin. Sklon sjezdu v kombinaci s 40-50 °C na slunci ve mě vzbudil vážné obavy o brzdy, takže jsem je několikrát po cestě kontroloval. Špalíky naštěstí vydržely bez problémů - na tradiční špalíkové brzdy nedám dopustit. Kolem sedmé večer jsme dorazili do kempu v Kraljevici, který byl nejblíž. Po krátké diskuzi na recepci na téma zabavení pasu a ubytování jsme se vyrazili svlažit do moře.
Zasloužený odpočinek u moře v Kraljevici.
Se sousedy-Čechy v kempu jsme si stihli dát pivo, vykoupat se a pak jsme se šli najíst (a dát si další pivo) do restaurace v kempu.
Máme za sebou královskou horskou etapu o celkové délce 94 km s cílem moře.
Nebyla nejdelší, ale rozhodně nejtěžší - zatímco celkový výstup u předchozích etap se pohyboval od 700 do 1200 m, v této etapě jsme celkem vyšlápli 2035 výškových metrů. Tomu odpovídala i průměrná rychlost pohybu, která ze solildních cca 20 km/h klesla k nějakým 14 km/h. Celkem máme ujeto 609 km. Celkový výstup v této etapě byl tvrdých 2035 m.
Etapa 7, Kraljevica-Rijeka a Vrbovsko-Mrežnica, 63 km
Další den jsme se z časových důvodů rozhodli trochu zašvindlovat, protože termín návratu byl neúprosný. Abychom si alespoň trochu odpočinuli, rozhodli jsme se nejtěžší úsek, tedy hory u pobřeží, překonat vlakem. Ráno jsme se tedy v klidu najedli, vykoupali, rozloučili se sousedy Ostraváky z kempu, udělali vrcholové foto a vyrazili směrem na Rijeku, odkud jel kolem druhé hodiny vlak.
"Vrcholové" v kempu a pohled na moře z vyhlídky nad Kraljevicou.
Silnice kolem pobřeží je úzká, vypečená a plná aut a kamiónů. Proč hergot netáhnou na dálnici, která je hned nad ní ...? Měl jsem pocit, že to je rovina, ale šlapalo se mi neuvěřitelně špatně (ve skutečnosti je celkové převýšení této 14 km trasy něco přes 500 m). Kousek před Rijekou jsme opět vystoupali na první hory nad pobřežím a zatočili na Škrljevo, kde je také zastávka, abychom se nemuseli pleskat přes město. Kolem jedné hodiny jsme byli na zastávce, ještě jsem sjel na poštu vyměnit nějaké peníze (nemám moc odhad, takže jsem to dělal docela často - a ve Škrljevu není pokladna, takže jsem měl oprávněný strach, že ve vlaku kartou platit nepůjde, a chtěl jsem mít rezervu - dobře jsem udělal, jízdenky byly docela drahé) a dali jsme si poslední přímořské pivo než přijel po druhé hodině vlak.
Pohled na dálniční mosty z cesty mezi Kraljevicou a Rijekou a pohled zpět na moře ze silnice kousek od Škrljeva.
Rozhodli jsme se, že se vlakem popovezeme do Vrbovska, což je vzdušnou čarou nějakých 40 km. Ve skutečnosti vlak najel více než 80 km, cesta mu trvala více než 2 hodiny a průměrná rychlost byla necelých 40 km/h, takže docela plazík. Zato to byla docela pěkná vyhlídková jízda, kde se kaňony mezi skalami střídaly s výhledy na moře, podle toho, jak si to vlak zrovna šněroval mezi horami nad pobřežím.
Pohled z vlaku: vpravo je most na ostrov Krk - hned vedle po pravé straně je kemp Kraljevica.
Ve vlaku jsme si ještě trochu odpočinuli, já jsem si popovídal s francouzskými kolegy-cykloturisty, kteří údajně jeli až z Francie na kolech (takový pár středního věku, teď nevím jestli říkali, že mají 5 nebo 10 týdnů dovolené, kromě toho jejich kola byly neuvěřitelné plečky, já bych s tím nejel ani na nákup) a po čtvrté hodině jsme vystoupili ve Vrbovsku.
Z Vrbovska jsme jeli stejnou trasou jako k moři, tedy přes Nadvučnik, Klanac, Bosanci až do Jarče Polje, kde jsme se oddělili a odbočili doprava k Duga Reza a Mrežničky Brig, kde je kemp Slapič u řeky Mrežnica. Jeden z nejlepších kempů, kde jsme byli - příjemný, čistý, s luxusním posezením na terase nad řekou, čistá a teplá řeka ... a mnohem levnější než u moře. A asi bude i dost známý, protože jsme tam zahlédli karavany z Holandska, Německa, Španělska a dokonce i nějaké Čechy.
Kemp Slapič v Mrežničkim Brigu.
Večer jsme se vykoupali v řece, dali si pivo (to už bych snad ani nemusel psát, ale budiž ...) a zalezli do stanu - ostatně, co také jiného... Máme za sebou první návratovou, lehce přerušovanou etapu o celkové délce 63 km (počítám pouze kolo), dohromady pak 672 km. Z Kraljevice do Škrljeva je to 14 km, ale výstup je 419 m. To je asi 30 m na kilometr, oproti trase z Bratislavy do Köszegu, kde to bylo asi 8.4 m na km. Z Vrbovska do Mreznice pak byl výstup 570 m. Kdybychom nejeli přes ty kopce u Rijeky a od Vrbovska, tak bych řekl relaxační den, ale zas tak moc odpočinkové to nebylo.
Tak nějak jsem doufal, že se Záhřebu úplně vyhneme, ale i tentokrát to nevyšlo - prostě nebylo kudy, pokud jsme si nechtěli výrazně zajet. Takže jsme se kolem půl 4 odpoledne ocitli na našem starém známém předměstí Záhřebu. Nějaké zkušenosti jsme ale přeci jen využili, takže jsme po nepoužívané boční cestě elegantně objeli protivnou výpadovku, projeli jsme Zaprešič a pak jsme až do Veliko Trgovišče opět následovali naší příjezdovou cestu. Tam jsme odbočili na Tuheljske Toplice, kde měl být (a také je) termální kemp.
Kemp Tuhelj je ve skutečnosti obrovský hotel s několika luxusními vnitřními a vnějšími bazény, asi dokonce i s termální vodou (minimálně některé vnitřní byly dost teplé), u kterého je plácek, na kterém stojí pár karavanů a dá se tam postavit stan. Tento "kemp" je zřejmě zděděný a majitelé na něj z vysoka kalí - zarostlý, neudržovaný, se sociálním zařízením, které už toho také dost pamatuje (ale bylo poměrně čisté - to zase ano). Součástí kempovného je nicméně i vstup do akvaparku, takže jsme za noc zaplatili dohromady asi 30 EUR, což jinak kvalitě tohoto tábořiště absolutně neodpovídá.
Když už jsme si zaplatili, rozhodli jsme se možnost relaxace v bazénu plně využít a zašli jsme se koupat večer i ráno - i za cenu mírného zpoždění. Horské etapy nicméně byly za námi a malý náskok jsme si pořád drželi. Měli jsme za sebou 99 km dlouhou etapu, dohromady tedy 771 km.
Za Lepoglavou jsme se oddělili od naší původní příjezdové trasy a dali se směrem na Varaždin, kde jsme kolem půl šesté překročili řeku Dravu. Na Slovinské hranice to bylo něco kolem 20 km. Těsně před hranicemi jsme v Mursko Središče utratili poslední kuny za pivo v hospodě - poslední Chorvatské občerstvení a vjeli jsme do Slovinska. V Lendavě je termální kemp, ale z internetu jsem věděl, že je docela drahý, takže jsme se rozhodli popoject až do Maďarského Lenti, kde jsme předpokládali trochu nižší ceny.
Do Lenti jsme dojeli kolem půl deváté, našli jsme a ... nestačili se divit. Babizna na vrátnici nám řekla, že šéf kempu je pryč, takže nás nemůže zaregistrovat a že máme přijít "Morgen". Snažil jsme se vysvětlit, že spát potřebujeme dnes v noci a nikoliv zítra - ale nic nepomáhalo, domluva jako s tatarem. V přilehlém penzionu jsme potkali jeho majitele, který se nám snažil pomoct a s babiznou mluvil, pak i telefonoval na hodně míst - a vcelku nám obecně věnoval dost času. Bohužel, bez výsledku. Už byla tma a dál se nám nechtělo, tak jsme alepoň požádali personál, aby nám poradil, kde můžeme postavit stan nebo přespat venku. Majitel penzionu nakonec prohlásil, že má nedaleko apartmán a můžeme přespat u něho na zahradě. Takže jsme nakonec našli docela komfortní místo, sice bez vody a záchodů, ale hezky schované a bezpečné.
Byli jsme po cestě v 50-ti stupňových teplotách docela vyuzení a představa, že takhle polezu do spacáku, mě dost děsila - asi bych ho pak musel vyhodit. Ocenili jsme v tu chvíli zásoby vody na kolech a každý jsme se "ošplouchli" pomocí jedné petky (samozřejmě, pěkně s mýdlem, já dokonce i s hlavou - všechno jde, když se chce). S mnohem lepším pocitem jsme si koupili dvě plechovky piva, které jsme vypili na zahrádce zavřené hospody a šli spát, abychom mohli ráno brzy vstávat - čekal nás dlouhý den.
Nakonec jsme tedy dopadli vcelku dobře. Majitel kempu v Lenti je idiot, tomuto místu se doporučuji obloukem vyhnout. My jsme za sebou měli 116 km s výstupem 1183 m, tedy dohromady jsme tedy ujeli 887 km.
Zatáhlo se a počasí se trochu zchladilo, což bylo na jednu stranu docela fajn, na druhou jsem neměl moc chuť jet v dešti. U Zalabaksa jsme se opět napojili na naši příjezdovou trasu, na které jsme si opět protrpěli mizerné silnice a hustý provoz přes Zalalövö, Körmend a Balogunyom až do Szombathely. Tam jsme se oddělili a objeli jsme Köszeg (do Köszegu by to byla trochu zajížďka), abychom se zase na chvíli vrátili před vesnicí Sopronhorpács. Počasí se docela dost zkazilo a především začal foukat nepříjemně silný vítr. Výhoda Maďarských rovin tím vzala za své a tím i původní plán dojet až do Podesdorfu. Vypadalo to, že se blíží pořádná bouřková fronta, takže se změnil cíl na "dojet kamkoliv". Zamířili jsme tedy do Hegykö, kde je termální kemp Sa-Ra - sice drahý jako čert, ale co naplat. Z původní trasy jsme proto opět uhnuli v Lövö, kde byla odbočka, a v silném protivětru jsme kolem půl osmé dojeli do Hegykö, kde jsme po cestě k Sa-Ra narazili na malý, lehce zanedbaný kempík, ale s čistými sociálkami a pouze za 5 EUR na osobu. To nám na přespání stačilo. Stihli jsme postavit stan, osprchovat se, ujíst něco ze zásob a přišla bouřka. Nasadili jsme tedy pláštěnky a už v dešti došli k nedaleké pizzerii, kde jsme si dali těstoviny a ... samořejmě pivo. Už jsme sice neměl žádné forinty, ale neměli tam problém s kartou ani EURama, ostatně, rakousko je za rohem.
Neodpustím si malou příhodu s krajany. V restauraci jsme potkali skupinu Čechů u stolu vedle - 3 starší páry. Když někde v cizině potkám Čechy, tak alespoň pozdravím, tak jsem se k nim otočil a řekl jsem: "Dobrý den". Otočila se na mě nějaká paní a prohlásila: "My se známe?" Skoro jsem upadl a když jsme se vzpamatoval, tak jsem jí vysvětlil, že považuji za slušnost pozdravit krajany v cizině a že se jí omlouvám, jestli jsem ji tím nějak rozhodil. Bylo to maximálně trapné, já jsem se hleděl svého a ta kráva ani nezvedla svůj obtloustlý zadek - místo toho po chvíli vyskočil její manžel, který přiběhl ke mě ke stolu a začal se omlouvat. Docela jsem ho i litoval.
Měli jsme za sebou 139 km s převýšením 936 m, překročili jsme magickou tisícovku - celkem jsme ujeli již 1026 km, venku lilo jako z konve a zítra nás čekala finální etapa do Bratislavy.
Projeli jsme Hegykö a brzy se napojili na naši starou trasu směrem na Pamhagen, po které jsme objeli jezero Neusiedlersee přes Sankt Andrä a Frauenkirchen, a dále jsme pak pokračovali přes Mönchhof, Zurndorf a Gattensdorf až do Kittsee. Pak už jen "sjezd" do Bratislavy. Sjezd je ale silné slovo, je to sice z kopce, nicméně jsme museli šlapat jako diví. Vyjeli jsme sice už kolem osmé z kempu, takže bychom za normálních okolností měli být kolem poledne v Bratislavě, za stávajích povětrnostních (nebo spíš větrnostních) podmínek ale byla utopie i to, že stihneme vlak ve 2 z Bratislavy.
Do Bratislavy jsme dorazili kolem půl třetí, což bylo akorát tak na to, dát si dvě finální piva v jedné ze zahrádek na cyklostezce kolem Dunaje (kromě toho větru bylo docela hezky) a nasednout na vlak ve 4 hodiny směrem na Trenčianskú Teplú. Ve vymydleném EC-čku jsme si v plné síle uvědomili, jak naše cyklo-hadry po 11 dnech a tisíci kilometrech v sedle kola a v 50-ti stupňových vedrech smrdí, takže jsme se ani nepokoušeli o kupíčko a založili jsme si na chodbičce náš smrdutý koutek. Z Trenčianskej Teplej do Hornej Poruby už jsme si zavolali odvoz - pro další cestu na kole nebyla motivace, takže tím náš cyklovýlet skončil.
Měli jsme za sebou posledních 84 km, celkem tedy cca 1110 km s celkovým převýšením (výstupem) 10 km (!). Byly jsme smradlaví, unavení a bolely nás zadky, ale spokojení, že jsme to dali. Teď máme rok času na přemýšlení, kam dál.
Etapa 8, Mrežnica-Tuhelj, 99 km
Díky popovezení vlakem jsme si udělali cca 50 km náskok, který se nám určitě bude hodit v Bratislavě, abychom stihli nějaký rozumný vlak do Trenčianskej Teplej. Ten jsem nechtěl ztratit, takže jsme se ráno moc nezdržovali a vyrazili jsme směrem k Záhřebu. Vrátili jsme se do Duga Resa, objeli jsme vrchovinu před Karlovacem (naše první horská prémie, kde jsme se při cestě k moři plazili přes Skupicu) a v Karlovaci jsme se napojili na trasu, kudy jsme před tím jeli za Záhřebu do Karlovace.Tak nějak jsem doufal, že se Záhřebu úplně vyhneme, ale i tentokrát to nevyšlo - prostě nebylo kudy, pokud jsme si nechtěli výrazně zajet. Takže jsme se kolem půl 4 odpoledne ocitli na našem starém známém předměstí Záhřebu. Nějaké zkušenosti jsme ale přeci jen využili, takže jsme po nepoužívané boční cestě elegantně objeli protivnou výpadovku, projeli jsme Zaprešič a pak jsme až do Veliko Trgovišče opět následovali naší příjezdovou cestu. Tam jsme odbočili na Tuheljske Toplice, kde měl být (a také je) termální kemp.
Kemp Tuhelj je ve skutečnosti obrovský hotel s několika luxusními vnitřními a vnějšími bazény, asi dokonce i s termální vodou (minimálně některé vnitřní byly dost teplé), u kterého je plácek, na kterém stojí pár karavanů a dá se tam postavit stan. Tento "kemp" je zřejmě zděděný a majitelé na něj z vysoka kalí - zarostlý, neudržovaný, se sociálním zařízením, které už toho také dost pamatuje (ale bylo poměrně čisté - to zase ano). Součástí kempovného je nicméně i vstup do akvaparku, takže jsme za noc zaplatili dohromady asi 30 EUR, což jinak kvalitě tohoto tábořiště absolutně neodpovídá.
Termální akvapark v Tuheljskych Toplicach.
Když už jsme si zaplatili, rozhodli jsme se možnost relaxace v bazénu plně využít a zašli jsme se koupat večer i ráno - i za cenu mírného zpoždění. Horské etapy nicméně byly za námi a malý náskok jsme si pořád drželi. Měli jsme za sebou 99 km dlouhou etapu, dohromady tedy 771 km.
Etapa 9, Tuhelj (Chorvatsko) - Lenti (Maďarsko), 116 km
Vyrazili jsme trochu později, ale tak nějak jsem předpokládal, že bychom to mohli i tak bez problémů zvládnout. Po vedlejších cestách jsme přes Radoboj dojeli až k Gornja Šemnica, kde jsme se opět napojili na naši příjezdovou trasu a pokračovali jsme přes Kuzminec, Novi Golubovec a Očuru až do Lepoglavy. Měl jsem teploměr připevněný vzadu na bagáži - poslední záznam by 54 °C, pak mi zčernal displej. Měl jsem pocit, že je teplo už i na Chorvaty. Je zajímavé, že přes den už jsme ani neměli tak velkou chuť na pivo, ale součástí téměř každého nákupu bylo chlazené mléko, kefír nebo něco podobného. Tělo si prostě řeklo ... ale pivo jsme si dali sem tam také.Cesta u Radoboje (zase v kopcích) a most přes Dravu u Varaždinu.
Za Lepoglavou jsme se oddělili od naší původní příjezdové trasy a dali se směrem na Varaždin, kde jsme kolem půl šesté překročili řeku Dravu. Na Slovinské hranice to bylo něco kolem 20 km. Těsně před hranicemi jsme v Mursko Središče utratili poslední kuny za pivo v hospodě - poslední Chorvatské občerstvení a vjeli jsme do Slovinska. V Lendavě je termální kemp, ale z internetu jsem věděl, že je docela drahý, takže jsme se rozhodli popoject až do Maďarského Lenti, kde jsme předpokládali trochu nižší ceny.
Do Lenti jsme dojeli kolem půl deváté, našli jsme a ... nestačili se divit. Babizna na vrátnici nám řekla, že šéf kempu je pryč, takže nás nemůže zaregistrovat a že máme přijít "Morgen". Snažil jsme se vysvětlit, že spát potřebujeme dnes v noci a nikoliv zítra - ale nic nepomáhalo, domluva jako s tatarem. V přilehlém penzionu jsme potkali jeho majitele, který se nám snažil pomoct a s babiznou mluvil, pak i telefonoval na hodně míst - a vcelku nám obecně věnoval dost času. Bohužel, bez výsledku. Už byla tma a dál se nám nechtělo, tak jsme alepoň požádali personál, aby nám poradil, kde můžeme postavit stan nebo přespat venku. Majitel penzionu nakonec prohlásil, že má nedaleko apartmán a můžeme přespat u něho na zahradě. Takže jsme nakonec našli docela komfortní místo, sice bez vody a záchodů, ale hezky schované a bezpečné.
Byli jsme po cestě v 50-ti stupňových teplotách docela vyuzení a představa, že takhle polezu do spacáku, mě dost děsila - asi bych ho pak musel vyhodit. Ocenili jsme v tu chvíli zásoby vody na kolech a každý jsme se "ošplouchli" pomocí jedné petky (samozřejmě, pěkně s mýdlem, já dokonce i s hlavou - všechno jde, když se chce). S mnohem lepším pocitem jsme si koupili dvě plechovky piva, které jsme vypili na zahrádce zavřené hospody a šli spát, abychom mohli ráno brzy vstávat - čekal nás dlouhý den.
Nakonec jsme tedy dopadli vcelku dobře. Majitel kempu v Lenti je idiot, tomuto místu se doporučuji obloukem vyhnout. My jsme za sebou měli 116 km s výstupem 1183 m, tedy dohromady jsme tedy ujeli 887 km.
Etapa 10, Lenti - Hegykö, 139 km
Původně jsem si myslel, že bychom mohli dojet až do kempu v Podesdorfu u Neusiedlersee, takže jsme vyrazili docela brzy - v 7 hodin už jsme byli v sedlech. Po cestě jsme ještě přímo v Lenti viděli směrové cedule k dalším 2 kempům, ale jeden z nich byl zjevně dávno srovnaný se zemí a u druhého jsme měli podobné podezření (to už z Maďarska známe). Navíc nám to bylo jedno - už jsme byli na cestě pryč. Museli jsme vyřešit akorát problém z vodou, protože naše zásoby jsme použili k hygienickým účelům a 7 ráno nebylo jednoduché najít něco otevřeného. Nakonec jsme v jedné z vesnic objevili stánek, kde bylo již v tuto dobu otevřeno a kde nám paní dovolila naplnit všechny naše zásobníky (flašky na kolo, petky, camel-vaky).Zatáhlo se a počasí se trochu zchladilo, což bylo na jednu stranu docela fajn, na druhou jsem neměl moc chuť jet v dešti. U Zalabaksa jsme se opět napojili na naši příjezdovou trasu, na které jsme si opět protrpěli mizerné silnice a hustý provoz přes Zalalövö, Körmend a Balogunyom až do Szombathely. Tam jsme se oddělili a objeli jsme Köszeg (do Köszegu by to byla trochu zajížďka), abychom se zase na chvíli vrátili před vesnicí Sopronhorpács. Počasí se docela dost zkazilo a především začal foukat nepříjemně silný vítr. Výhoda Maďarských rovin tím vzala za své a tím i původní plán dojet až do Podesdorfu. Vypadalo to, že se blíží pořádná bouřková fronta, takže se změnil cíl na "dojet kamkoliv". Zamířili jsme tedy do Hegykö, kde je termální kemp Sa-Ra - sice drahý jako čert, ale co naplat. Z původní trasy jsme proto opět uhnuli v Lövö, kde byla odbočka, a v silném protivětru jsme kolem půl osmé dojeli do Hegykö, kde jsme po cestě k Sa-Ra narazili na malý, lehce zanedbaný kempík, ale s čistými sociálkami a pouze za 5 EUR na osobu. To nám na přespání stačilo. Stihli jsme postavit stan, osprchovat se, ujíst něco ze zásob a přišla bouřka. Nasadili jsme tedy pláštěnky a už v dešti došli k nedaleké pizzerii, kde jsme si dali těstoviny a ... samořejmě pivo. Už jsme sice neměl žádné forinty, ale neměli tam problém s kartou ani EURama, ostatně, rakousko je za rohem.
Neodpustím si malou příhodu s krajany. V restauraci jsme potkali skupinu Čechů u stolu vedle - 3 starší páry. Když někde v cizině potkám Čechy, tak alespoň pozdravím, tak jsem se k nim otočil a řekl jsem: "Dobrý den". Otočila se na mě nějaká paní a prohlásila: "My se známe?" Skoro jsem upadl a když jsme se vzpamatoval, tak jsem jí vysvětlil, že považuji za slušnost pozdravit krajany v cizině a že se jí omlouvám, jestli jsem ji tím nějak rozhodil. Bylo to maximálně trapné, já jsem se hleděl svého a ta kráva ani nezvedla svůj obtloustlý zadek - místo toho po chvíli vyskočil její manžel, který přiběhl ke mě ke stolu a začal se omlouvat. Docela jsem ho i litoval.
Měli jsme za sebou 139 km s převýšením 936 m, překročili jsme magickou tisícovku - celkem jsme ujeli již 1026 km, venku lilo jako z konve a zítra nás čekala finální etapa do Bratislavy.
Etapa 11, Hegykö (Maďarsko) - Bratislava (Slovensko), 84 km
Před sebou jsme měli něco přes 80 km, což měla být závěrečná triumfální vyjížďka po rovinách a cyklostezkách Rakouska - něco jako finální etapa do Paříže při Tour de France. Místo toho jsme si celou cestu vyžírali větrné peklo. Bouřka byla pryč a na déšť to už nevypadalo, ale foukal protivný nárazový vítr, buď přímo do ksichtu nebo z boku. Výsledkem bylo to, že nás poryvy bočního větru občasně shazovaly za krajnici a že jsme se i z kopce plazili rychlostí kolem 14 km/h. Kdo to zažil, ten ví, jak je to frustrující. Kromě toho nás oba začal pekelně bolet zadek (po příjezdu jsem zjistil, že mám na zadku od sedačky regulérní strup - tak to se mi taky ještě nestalo), což nám také na mysli moc nepřidávalo. Před námi ale byla jen jedna cesta, kterou jsme ještě museli zvládnout.Projeli jsme Hegykö a brzy se napojili na naši starou trasu směrem na Pamhagen, po které jsme objeli jezero Neusiedlersee přes Sankt Andrä a Frauenkirchen, a dále jsme pak pokračovali přes Mönchhof, Zurndorf a Gattensdorf až do Kittsee. Pak už jen "sjezd" do Bratislavy. Sjezd je ale silné slovo, je to sice z kopce, nicméně jsme museli šlapat jako diví. Vyjeli jsme sice už kolem osmé z kempu, takže bychom za normálních okolností měli být kolem poledne v Bratislavě, za stávajích povětrnostních (nebo spíš větrnostních) podmínek ale byla utopie i to, že stihneme vlak ve 2 z Bratislavy.
Do Bratislavy jsme dorazili kolem půl třetí, což bylo akorát tak na to, dát si dvě finální piva v jedné ze zahrádek na cyklostezce kolem Dunaje (kromě toho větru bylo docela hezky) a nasednout na vlak ve 4 hodiny směrem na Trenčianskú Teplú. Ve vymydleném EC-čku jsme si v plné síle uvědomili, jak naše cyklo-hadry po 11 dnech a tisíci kilometrech v sedle kola a v 50-ti stupňových vedrech smrdí, takže jsme se ani nepokoušeli o kupíčko a založili jsme si na chodbičce náš smrdutý koutek. Z Trenčianskej Teplej do Hornej Poruby už jsme si zavolali odvoz - pro další cestu na kole nebyla motivace, takže tím náš cyklovýlet skončil.
Měli jsme za sebou posledních 84 km, celkem tedy cca 1110 km s celkovým převýšením (výstupem) 10 km (!). Byly jsme smradlaví, unavení a bolely nás zadky, ale spokojení, že jsme to dali. Teď máme rok času na přemýšlení, kam dál.
Zajímavosti, postřehy a perličky
- Na Slovinsku v bazénu (termál Banovci). Trochu mě překvapilo, že i v oddělených sprchách (tedy pánských nebo dámských) se všichni sprchovali v plavkách a intimní místa (prdel a pindíka) si šudlali pod plavkami. Se stejným postřehem pak přišla i Pájina z dámské části. No, asi jsem tam byl trochu za exibicionistu - naštěstí mě nikdo nevyvedl v poutech. Jinak byl termál bezvadný.
- Garmin eTrex 20. Můj věrný průvodce. Opět nám trochu lezla na nervy podivná Garminova klasifikace silnic - na kole je nicméně na rozhodování více času než na motorce, takže to bylo docela v pohodě. Bravurně nás vytáhl z dálniční bryndy u Záhřebu a co musím vyzdvihnout - vydržel!!! Mému teploměru po chvíli na slunci zčernal displej, Garmin se v tropickém počasí pekl na řídítkách celých 11 dní a byl v pohodě, takže tentokrát palec nahoru.
- Kemp Lenti - Maďarsko. Řekl bych, že s tím co jsme zažli v kempu v Lenti, jsem se ještě nesetkal. Absolutní neochota, nevstřícnost a řekl bych, že i hloupost. V půl deváté nás bába na bráně nepustí do kempu proto, že tam není pan vedoucí a ona nás nemůže "zaregistrovat" - co to proboha je? Když jsme kdekoliv v civilizaci přijeli později, tak jsme prostě vyplnili údaje nebo nechali na bráně průkaz a zaregistrovali jsme se ráno. V Německu jsme zavolali na telefonní číslo na vrátnici a majitel (nebo zaměstnanec - to nevím) prostě přijel a ubytoval nás! Ale v Maďarsku ne ... přjďte "Morgen". Lenti se doporučuji vyhnout několikakilometrovým obloukem. Nicméně to celkově tak nějak zapadá do obrazu Maďarska tak, jak na nás působilo.
- Kemp Slapič - Mrežnički Brig, Chorvatsko. Jak jsem pohaněl kemp v Lenti, tak musím vyzdvihnout kemp Slapič. Příjemná obsluha, pěkný, moderní kemp, krásné prostředí u řeky Mrežnica a navíc za docela solidní cenu cca 120 kun (tedy asi 360 Kč). Řeka je bezvadná na koupání i ježdění na lodi, proto tam asi jezdí lidi z hodně daleka (třeba Španělsko) i z Čech, kteří řekli, že jim to tam přijde lepší než u moře. Nevím, jestli bych jel na dovolenou do Chorvatska k řece, ale kemp rozhodně musím pochválit.
- Češi v Maďarsku (a asi i jinde ve světě). Nemohu si pomoci, ale paní v Hekygö nás svou odpovědí "My se známe?" na můj pozdrav dostala. Když někam v zahraničí přijedu a potkám krajana, tak proboha alespoň pozdravím. Když jsme potkali Čechy u Slapiče nebo u moře, tak jsme alepoň prohodili pár slov, u moře jsme s Ostravákama šli i na jedno - ale paní v Hekygö je asi z jiného světa. Kráva. Je potřeba podotknout, že s podobným chováním Čechů jsem se již setkal.
Peníze, nákupy, cesty a služby (jedná se o pocit a ne o recenzi - takže naše zážitky nemusí být úplně objektivní)
- Rakousko. V Österreichu je drahé pivo v hospodě, ale v obchodech se dá koupit vše a vcelku levně nebo minimálně srovnatelně jako v Česku (včetně piva). Výhodou samozřejmě je EURo, co si budeme povídat, hledání směnárny je otravné. Jinak Rakousko tradičně spořádané, upravené a funkční. Z čeho jsem byl doslova nadšený je síť cyklostezek a vedlejších silnic souběžných s hlavními tahy nebo dálnicemi. Nevím, jestli je to tak po celém Rakousku, ale z mého pohledu to byl hotový cyklistický ráj. Hospůdky u cesty, na které jsme my Češi (a nejen my) docela zvyklí tam sice moc nejsou, ale to bude souviset s cenou.
- Maďarsko. Přejezd z Rakouska do Maďarska se nedá přehlédnout. Skokově se změní kvalita silnic, postupně směrem od hranice zmizely cyklostezky, v menších obchodech se o platebních kartách ani nezdá a chvílemi mi to tam obecně přišlo takové zanedbané. V Lenti vedou kemp pitomci, kteří nás pro jistotu ani nepustili dovnitř, Köszegu ze dvou kempů zbyly jen cedule (ale pokud fungovaly jako v Lenti, tak se není čemu divit), akorát v Sa-Ra jsme byly vcelku spokojení - kemp sice nepatřil ke špičce, ale cena byla dost nízká, pizzerie byla naprosto bez problémů - pivo, jídlo, platba kartou i v EURech (možná blízkost Rakouska tak nějak magicky působí i přes hranice - kéž by to tak bylo i u nás). Co je v Maďarsku OK jsou hospody na vesnicích a ceny za pivo, akorát člověk musí mít forinty.
- Slovinsko. Slovinskem jsme projížděli pouze krátce, ale zapůsobilo na mě ze dvou stran. Z té pozitivní - při vjezdu z Maďarska do Slovinska má člověk podobné pocity, jako když vjíždí do Rakouska. Všechno upravené, silnice v dost dobrém stavu a tak podobně a výhodou je určitě EUR. Na druhou stranu, přišlo mi, že to je docela drahá země. Kempovné od 10 do 15 EUR na osobu, pivo pod 2 EURa nejde a za párek v rojlíku (navíc hnusný) jsme také zaplatili asi 2.5 EUR.
- Chorvatsko. Naše cílová destinace. Trochu problémem jsou samozřejmě kuny - nikoliv ty zvířátka, ale chorvatská měna. Člověk mění a mění po malých částkách a nikdy neví kolik, tak, aby mu pak zbytečně něco nezbylo. Na druhou stranu, i v menších obchodech a kempech, kde jsme byli, bez problémů berou karty a turisticky významnějších oblastech (třeba u moře) běžně i EURa. Kolem silnic je mraky hospůdek a občerstvoven, kde se dá najíst i napít - skoro jako doma. Služby, alepoň podle našich zkušeností, jsou na docela dobré úrovni. Kempy naprosto v pohodě - Slapič (120 KN) byl asi nejlepší, kde jsme na našem výletu byly, a kemp Oštro v Kraljevici (180 KN) byl standardní perfektně vybavený turistiký kemp (pitná voda, sprchy kryté i na pláži u moře, restaurace, obchody - prostě vše, co člověk v kempu potřebuje). Výjimkou je kemp Tuhelj (240 KN!!!), což je spíš hodně předražené a neudržované tábořiště se základním sociálním vybavením, ale vstupem do Akvaparku (mizérie, už bych tam nejel, pokud bych nemusel). Na druhou stranu je potřeba říct, že Chorvatsko není levná země. I když tam nejsou skoky jako v Rakousku, kde pivo v hospodě stojí třeba 3.5 EUR, tak je vše tak nějak trochu dražší než u nás. V Chorvatsku je pivo v hospodě od 10 do 15 kun a za těstoviny v restauraci v kempu u moře jsme zaplatili asi 30 KN, to se vcelku dá unést. Ale kempy jsou v globálu rozhodně dražší než u nás a každý nákup svačiny (nějaké mléko, něco k pití, pečivo nebo něco podobného pro 2 lidi) nešel pod 50 KN, což mi také přišlo dost. A za vlak ze Škrljeva do Vrbovska (87 km) jsme zaplatili dohromady i s koli asi 300 KN, což mi přijde jako pořádná darda (i s ohledem na kvalitu vlaku, který toho docela dost pamatoval). Takže kuny docela lítaly a popravdě řečeno se nedivím, že si Češi zase k moři vozí svoje jídlo a vyvařují těstoviny u stanu.