Cesta přes pohoří Retezat, Rumunsko, podzim 2012
Expedice: Michal & Pájina;
Na Retezat jsme vyrazili vlakem - do Simerie, tam přestup do Ohaby de Sub Piatra a odtud minibusem do podhorského Carnicu. Z Carnicu již pěšky s batohy na zádech do Pietrele a pak již přes hřeben Lolaia, Vf. (vrchol) Retezat, Vf. Bucura a k jezeru Bucura. Odtud přes Poiana Pelegii na Vf. Custura a nejvyšší hory této části Retezatu Vf. Papusa a Vf. Peleaga, odkud jsme sešli zpět k jezeru Bucura. Po 6 dnech jsme se pomalu vydali k návratu údolím mezi hřebeny Stanisoara a Pietrele k tábořišti v Pietrele a odtud následující den do Ohaby na vlak.
Na Retezat jsme vyrazili vlakem - do Simerie, tam přestup do Ohaby de Sub Piatra a odtud minibusem do podhorského Carnicu. Z Carnicu již pěšky s batohy na zádech do Pietrele a pak již přes hřeben Lolaia, Vf. (vrchol) Retezat, Vf. Bucura a k jezeru Bucura. Odtud přes Poiana Pelegii na Vf. Custura a nejvyšší hory této části Retezatu Vf. Papusa a Vf. Peleaga, odkud jsme sešli zpět k jezeru Bucura. Po 6 dnech jsme se pomalu vydali k návratu údolím mezi hřebeny Stanisoara a Pietrele k tábořišti v Pietrele a odtud následující den do Ohaby na vlak.
Interaktivní mapa Google
Zobrazit místo 2012-Retezat-Rumunsko na větší mapě
Celková délka trasy 64 km, celkový výstup 4506 m, průměr rychlosti v pohybu 2.8 km/h.
Vlakem a minibusem do Simerie, Ohaba de Sub Piatra a do Carnicu
Ve středu jsem odjížděl na Slovensko, Pájina musela ještě do práce, takže jela až v pátek. Protože jela z Prahy, já z Bratislavy, měli jsme trochu dilema s jízdenkami. Nakonec se ukázalo, že nejvýhodnější je koupit společnou zpáteční jízdenku už v Čechách z Kúty-hranice do Petrosani (a zpět). Zpáteční jízdenka pro dva včetně místenek, které jsou v Rumunsku na dálkových vlacích povinné, vyšla na asi 4300 Kč. Vlak měl vyrazit večer kolem osmé z Bratislavy, kam nicméně dojel více než s hodinovým zpožděním, takže nás (a skoro celý zbytek vagonu, tj. Čechů jedoucích do Rumunska) čekal v Budapešti na přestupu trochu adrenalin. Naštěstí vlak do Rumunska čekal, takže jsme v klidu nasedli do poměrně luxusního, klimatizovaného vagónu (docela změna oproti naší poslední cestě do Fagaraše před cca 7 lety). Co se ovšem nezměnilo, byly kontroly na maďarsko-rumunských hranicích kolem třetí hodiny ráno. To asi abychom nebyli zbytečně moc vyspalí.
Ráno kolem čtvrt na osm jsme dojeli do Simerie, kde jsme přestoupili na vlak směrem do Petrosani. Vystupovali jsme ale ještě před Petrosani v Ohaba de sub Piatra (do Ohaby se z Čech jízdenka koupit nedá, a cena jízdenky do Petrosani je stejná, jako kdybychom jeli pouze do Simerie). Byl jsem připravený, že z Ohaby můžeme jít i pěšky. Nicméně na zastávce již stál připravený místní podnikatel s minibusem, který v sezóně pravděpodobně stojí u každého vlaku, který do Ohaby přijede. Cena jízdy do střediska Carnic, našeho startovního bodu, byla 12 LEI za osobu. Ale ušetřili jsme asi 3 hodiny cesty oproti pěšímu pochodu. Ještě jsme se chvíli zdržovali než Viktor (řidič) nabral další turisty a kolem desáté hodiny jsme byli v Carnicu u značky národního parku Retezat.
Cesta z Carnicu přes Pietrele a hřeben Lolaia k jezeru Stevia
Carnic je turistické středisko, tj. asi 5 horských chat (Cabana = chata s občerstvením) a kemp, těsně pod Retezatem a také jeden z tradičních nástupních bodů při turistice po Retezatu. Z Carnicu do Pietrele se jde po kamenité cestě asi hodinu až hodinu a půl. Po cestě je krátká odbočka k výhledu na vodopády Cascada Lolaia na říčce Nucsoara, kam jsme se také zašli podívat. Kolem půl jedenácté jsme byli v Pietrele, což je menší turistické středisko (jedna cabana a několik dřevěných chatek) na úpatí Retezatu. Z Pietrele jsme se již po horském chodníku vydali na hřeben Culmea Lolaia, po kterém jsme chtěli dojít až k Vf. Retezat.
Vodopády Cascada Lolaia kousek od Carnicu a výstup z Pietrele na hřeben Lolaia.
Cesta na mapě nevypadá nijak dlouze. Z Pietrele se vystoupá po "klasickém" horském chodníku (kořeny, kameny atd) až na hřeben do výšky cca 1700 m.n.m. Na hřebeni bohužel to, čemu by se dalo říkat chodník, končí a většinu cesty po hřebeni se skáče po kamenném poli. S 30 kg na zádech to není moc pohodlné a hlavně to jde dost pomalu. Později jsme se dozvěděli, že touto cestou skoro nikdo nechodí (pod Vf. Retezat se z Pietrele dá dojít i údolím). My jsme se ale těšili na hory-nahoru, takže jsme chtěli jít po hřebeni. Mezi kameny se ale šlo opravdu pomalu, Pájina navíc sem tam ztrácela značku a bloudila (já jsem šel trochu napřed, abych mohl z hřebene fotit), takže jsme pomalu začali měnit časový plán dne.
Stoupání na hřeben Lolaia a cesta po hřebeni (pohled z Vf. Lolaia).
Brzy jsem opustil myšlenku dojít až ke kempu v sedle Muncelu, ke kterému se jde přes Vf. Retezat po hřebeni Culmea Prelucele - Retezat. Rozhodli jsme se, že sejdeme k refugii Condoru, na kterou se odbočuje ještě před Vf. Retezat. Po cestě jsme se nicméně dozvěděli, že refugie vyhořela a pravděpodobně už nebyla obnovena. Krom toho v každé ze tří map, které jsem měl k dispozici (Garmin, papírová mapa a mapa nějakého místního turisty) byly jinak značené chodníky a cesty. Někdy před sedmou hodinou jsme dorazili do sedla Lolaia pod Vf. Retezat a bylo jasné, že ten bude naším cílem až v následující den, a naší aktuálně hlavní starostí bude najít nějaké vhodné místo k přenocování.
Chodník na Vf. Retezat ze sedla Lolaia a rozcestník v sedle.
Zvolili jsme variantu refugia Condoru, přičemž jsem doufal, že i když nenajdeme refugii, tak najdeme alespoň místo pro stan. Po "báječném" sestupu z hřebene, který Pájině sebral i poslední zbytky sil, jsme opět plán lehce přehodnotili a rozhodl jsem se najít nejbližší vhodné místo ke stanování hned pod hřebenem. To jsem nakonec našel nedaleko jezera Stevia. Nutno říct, že jsem zjevně nebyl první, a asi ani poslední, kdo toto místo objevil. A nutno také říct, že v Retezatu (tj. v národním parku) je takové stanování zakázáno a mohli jsme vyfasovat pěknou pokutu. Nicméně já už jsem toho měl docela dost a stan jsme stavěli již v podstatě za tmy, tak jsem toto moc neřešil. Nebyla to sice nejdelší ani nejvyšší etapa, ale pohledem zpět zřejmě nejnáročnější - možná i díky tomu, že jsme ještě nebyli "rozcvičeni".
Vf. Retezat, Vf. Bucura a kemp u jezera Bucura
Ráno jsme rychle sbalili stan, nasnídali se, doplnili z polovyschlého jezera vodu (jiný zdroj vody nebyl) a vydali se zpět na hřeben. Nahoru to šlo o něco lépe a radostněji než dolů, takže to ani netrvalo tak dlouho. Ze sedla jsme vyrazili na náš první větší vrchol - Vf. Retezat (2485 m.n.m)
Ranní pohled na hřeben u jezera Stevia (zřejmě Vf. Prelucele) a turistický "chodník" (při pozornějším koukání je vidět červená turistická značka) u jezera Stevia.
Na Vf. Retezat jsme dorazili kolem oběda, a i když cesta byla poměrně náročná, měl jsem pocit, že horší než cesta po Culmea Lolaia, to určitě nebylo. Tím jsme se také definitivně rozloučili s kamennými poli Lolaie, na podobný terén jsme v takovém množství již nenarazili.
Cesta ze sedla Lolaia na Vf. Retezat (za mnou je vidět Vf. Lolaia) a pohled na chodník z Vf. Retezat na Vf. Bucura.
Vf. Retezat je ve skutečnosti taková turisticky hojně navštěvovaná kamenitá placka a zároveň i křižovatka. Jedna cesta vede na hřeben Lolaia odkud jsme přišli, ta dále pokračuje na Vf. Bucura a krom toho je tam odbočka (alespoň podle mé mapy, my jsme ji nehledali) na Muncelu - ta je ale neznačená. Udělali jsme pár fotek, odpočinuli si a vyrazili směrem na Vf. Bucura a dále k jezeru Bucura, kde jsme se chtěli utábořit.
Vrcholové foto na Vf. Retezat. Sedlo Retezatului mezi Vf. Retezat a Vf. Bucura.
Kamenné pole postupně nahradil poměrně příjemný "chodník" (v rámci možností dvouapůltisícových hor) a vzhledem ke kratší naplánované trase a přetrvávajícímu slunečnému počasí jsme si mohli dovolit poměrně výletní tempo.
Výstup na Vf. Bucura a pohled z vrcholu do sedla směrem na Vf. Peleaga, odkud se sestupuje k jezeru Bucura.
Nedaleko vrcholu Bucura se odbočuje z "výletního chodníku" a následuje poměrně ostrý výstup na vrchol Bucura (2433 m.n.m). Kolem čtvrté hodiny jsme nicméně byli na vrcholu a po krátké pauze se pustili do sedla Curmatura Bucurei (směrem na Vf. Peleaga), ze kterého jsme sešli k tábořišti u jezera Bucura.
Pohled na jezero Bucura z Vf. Bucura. Chodník kolem jezera Bucura.
Kemp (Campare Bucura) u jezera Bucura je jedno z oficiálních míst, kde se smí stanovat v Národním parku Retezat. Je v podstatě v centru Retezatu a je poměrně přístupný jak z Pietrele, tak z druhé strany ze směru Poiana Pelegii. To z něj dělá velmi navštěvované místo, kde si mnoho lidí nechává stany a chodí nalehko po
Retezatu. U jezera je také stanoviště horské služby, neboli Salvamontu.
Jinak, kemp je hodně silné slovo, spíš bych to nazval tábořiště. Je tu možnost doplnění pitné vody z pramenu a možnost vykoupání se v potoce, vytékajícího z jezera. Za stanování se nic neplatí, ostatně jako ve všech tábořištích uvnitř národního parku. Z hlediska možnosti postavení stanu je to poměrně komfortní místo, jehož největší bolestí je asi absence toalet nebo místa určeného pro toaletu. V blízkém okolí tábořiště je proto nutné se pohybovat velmi obezřetně (stejná situace je ostatně ve všech tábořištích Retezatu).
K jezeru jsme sestoupili kolem šesté hodiny, takže jsme si v klidu stihli postavit stan, umýt se, usušit věci, najíst se a jít včas spát.
Výstup na Vf. Judele a sestup do kempu Poiana Pelegii
Rozhodli jsme se, že další den strávíme jako odpočinkový, takže přes den zůstaneme u Bucury a uděláme si jen nějaký menší výlet nalehko a odpoledne si sbalíme věci a přesuneme se do kempu Poiana Pelegii. Místní většinou s batohy nechodí, takže naše plány na hřebenový přechod Retezatu s plnou polní většinou vyvolávají trochu pobavení. Ale přinejmenším Češi natěžko chodí dost často. Skupinka Rumunů vedle nás měla také odpočinkový den (narozdíl od nás ale úplně odpočinkový - jejich náplní bylo opalování se u Bucury), takže nám v průběhu rozhovoru nad mapou sami nabídli, že nám půjčí malé výletní batůzky. To jsme s radostí přijali, naši bagáž nechali u stanu a vyrazili jsme k sedlu Bucura, odkud by se podle mapy mělo dát jít na Vf. Bucura nebo na druhou stranu na Vf. Judele.
Sedlo Bucurei mezi Vf. Bucura a Vf. Judele. Vpravo "cesta" (na mapě je značená) ze sedla na Vf. Judele.
Vyrazili jsme na sedlo Bucurei, odkud jsme chtěli dále pokračovat na Vf. Judele. Mě osobně se šlo vcelku dobře, co si budem povídat - na zádech 30 kg mít a nemít je docela poznat. Pájina si trochu stěžovala, že ji po prvních dvou dnech bolí kyčel, ale také šlapala docela svižně. Zanedlouho jsme byli v sedle, kde jsme zatočili doleva směrem na Judele. Po několika metrech se nám ukázal pohled na další "trasu" - krásný zubatý hřebínek a za ním v dálce Vf. Judele. Tvůrce mapy, který tam tento chodník vyznačil, byl buď zdatný horolezec a trochu se zapomněl nebo si něco šlehnul. V každím případě jsme se otočili a šli zpět k jezeru.
Pohled z cesty na Vf. Judele do údolí k jezerům Florica, Viorica, Anna a Bucur. Pohled ze sedla na značenou cestu k Vf. Bucura.
Pavlína toho po prvních dvou dnech měla asi opravdu dost, tak se rozhodla zbytek dne odpočívat a šetřit se na další cestu. Já jsem popošel o pár metrů podél jezera dál a vydal se po jiné cestě zpět na hřeben k sedlu Judele a Vf. Judele. Bez batohu a sám jsem mohl jít opravdu rychle, takže za cca hodinu jsem byl v sedle, odkud se dá pokračovat k jezeru Zanoaga (podle mé mapy tam je i místo pro táboření, ale moc jistý si tím nejsem) nebo k Vf. Judele. Cesta na Vf. Judele vypadala na první pohled hodně adrenalinově, nakonec to ale nebylo tak hrozné a za dalších cca 20 minut jsem byl na vrcholu.
Vf. Judele (2398 m.n.m.) a pohled na Vf. Judele z cesty od jezera Bucura.
Za hodinu a něco málo jsem se vrátil zpět do tábořiště, kde Pájina mezi tím už sbalila stan. Prohodili jsme pár slov s kolegy, kteří nám půjčili batůžky a kteří pořád nemohli pochopit, že chceme jít s batohy po hřebeni, když bez batohů se jde tak dobře (tak nám to trochu i rozmlouvali). Pak už jsme dobalili zbytek věcí a vyrazili dolů ke kempu Poiana Pelegii.
Svišť "retezatský". Foceno při sestupu z Vf. Judele.
K večeru jsme dorazili do kempu v Poiana Pelegii. Toto místo už vyjma tradičně absentujících záchodů skutečně vypadá jako kemp. Je to poměrně velká travnatá plocha se základnou salvamontu a dokonce i s nějakými přístřešky. Druhý den jsme plánovali poměrně dlouhou cestu a bylo potřeba brzy vyrazit, takže jsem přemýšlel jako to udělat, abychom nemuseli stavět stan a ráno se zdržovat jeho skládáním. Pán ze salvamontu měl na chatě návštěvu (zřejmě přítelkyně nebo milenka, nevěřím, že to byla manželka) a byl v dobrém rozmaru, takže nám nabídnul přespání na postelích v "medical room", tedy v místnosti, kam lze uložit raněné. Mám pocit, že místnosti zřejmě nejsou moc často využívané. Salvamonte je na chatě sám, případně s nějakým dámským rozptýlením, a že mu někdo zavolá z vrcholu o pomoc se zas až tak moc bát nemusí - v Retezatu téměř není signál.)
Ubytování v chatičce se nejdříve zdálo jako super výhra, ale jen do doby, než jsme zjistili, že od ostatních prostor chaty nás dělí jen tenká dřevěná příčka. "Mistr salvamonte" si se svou partnerkou střídavě užíval ve vrchním patře (to bylo docela v pohodě) nebo s ní vedl dlouhé emotivní diskuze v místnosti vedle nás. Bylo to něco, jako mít na plné pecky puštěnou televizi s napínavým akčním filmem u ucha - samozřejmě v rumunštině. Kolem půl čtvrté ráno se ozvalo zívnutí a všichni společně (salvamonte se svoji hrdličkou i já, Pájině se to podařilo asi o něco dřív) jsme usnuli. Příště půjdeme do stanu!
Z Poiana Pelegii na Custuru, do sedla Custurii a k refugii Stana de Rau
Ráno jsme si přivstali, rychle jsme se nasnídali a vyrazili jsme ještě kousek dolů ke křižovatce Plaiul Mic. Čekala nás zřejmě nejdelší etapa výpravy, alespoň co se týče vzdálenosti, a já jen doufal, že nás salvamonte z Poiany Pelegii po divoké noci nebude muset někde zachraňovat. Dalším argumentem pro svižnou chůzi byla i vcelku nezvykle nízká ranní teplota - to bílé na fotce je opravdu jinovatka.
Ráno v kempu Poiana Pelegii a cesta po hřebeni k vrcholu Vf. Custura.
Sešli jsme ještě kousek k rozcestníku pod kempem, kam se mimochodem dá již doject po silnici. Tam jsme odbočili opět nahoru směrem na cabana Buta a za necelou hodinu a půl už jsme byli v sedle Plaiul Mic. Odtud jsme po relativně mírném nástupu stoupali směrem k Vf. Custura, jedinému vrcholu dnešní cesty. Na kamenná pole Lolaie jsme přitom už dávno zapomněli, cesta vedla po travnatých polích a loukách až téměr k samotnému hřebeni, takže se šlo hodně komfortně a díky tomu také vcelku rychle. Radostně se šlo i Pájině, která mi nadšeně ukazovala jak jsou jí volné kalhoty :-) ... no, je pravda, že i já jsem po návratu byl asi o 4 kg lehčí.
Rozhled z Vf. Custura (2457 m.n.m.). Vpravo hřeben Culmea Custura-Gruniu po kterém vede turistická cesta směrem na Vf. Gruniu.
I když se jednalo o nejdelší etapu, alespoň co se vzdálenosti týče, tak bylo jasné, že s časem tentokrát problém mít nebudeme. Kolem poledne jsme byli na Vf. Custura a něco po půl jedné jsme už mířili k sedlu Custurii, ze kterého se schází k refugii Stana de Rau. Z Vf. Custura je to nedaleko, z kopce a navíc po relativně pohodlné cestě. Měl jsem trochu strach ze značení odbočky a chodníku dolů (na mé mapě v GPS třeba chodník nebyl vyznačený vůbec), ale všechno bylo v pohodě.
Cesta ze sedla Custurii k refugii Stana a pohled od refugiie zpět k sedlu.
I když se sestup dolů zdál nekonečný, tak kolem 4 odpoledne už jsme stáli před refugií a slunili se. Kromě chaty je zde také místo pro kempování, ale nám se stan úplně stavět nechtělo. Je potřeba poznamenat, že zatímco refugie např. na Fagaraši jsou občas jen laminátové kopule, tak toto byla luxusní dvoupatrová chata s drobným vybavením (např. stůl, židle, nějaká lavička a pod.), takže jsme se skoro báli, jestli to opravdu je "útulna" pro turisty a jestli někomu nelezem do chatky.
K večeru se k nám ale připojili další dva místní turisté, kteří už byli v refugii "ubytovaní" a kteří nám vysvětlili, že se opravdu jedná o chatu pro všechny. Chaty prý byly postaveny z peněz EU pro turisty, ale většinu z nich si zabral salvamont pro své potřeby. Toto byla také chata salvamontu, ale vzhledem k řídké návštěvnosti tohoto místa ji nevyužívá.
Moje trekové ponožky se opravdu daly opřít o zeď. Vpravo - zahradní párty před refugií.
Přítomnost našich dvou sympatických kolegů měla kromě toho, že jsme si mohli popovídat, ještě jeden efekt. Chlapi měli auto poblíž refugie, kde byli několik dní a podnikali odtud výlety po Retezatu. A když se dali trochu dohromady po příchodu z túry, tak prohlásili, že zítra odjíždí a že jim zbylo nějaké jídlo, které je potřeba dojíst, takže nás zvou. Od té chvíle se na stolku před chatou dělo něco jako "stolečku prostři se!". Na stole se objevila mísa zeleniny, mísa uzenin zahrnující různé klobásky, uzené maso apod., celý bochník čerstvého bílého chleba a nějaké sýry. Nejen mastné pochutiny a čerstvá zelenina, ale především chleba byl pro mě po několika dnech pojídání našeho ztvrdlého týden starého bochníku naprosto neodolatelnou záležitostí. Abychom nevypadali úplně jako vyžírky, tak jsme vyndali alespoň balík vakuovaného uzeného sýra. Ale takovým zásobám jsme nemohli konkurovat a ani jsme se o to nesnažili - tolik jídla jsme sebou neměli ani v první den výpravy.
Jako bonus večera pánové po jídle z řeky vytáhli 4 plechovky chlazeného piva, z čehož měla hlavně Pájina jen velmi těžko skrývanou radost (tedy, já měl velkou radost také, akorát jsem to nedával najevo hlasitým hýkáním ...). Takže děkujeme salvamontu za přespání a dvěma místním horským turistům za královské pohoštění. A protože se pánové chovali mnohem tišeji než salvamonte se svou přítelkyní v Poiana Pelegii, tak jsme se i velmi komfortně vyspali.
Nejvyšší vrcholy Retezatu - Vf. Papusa a Vf. Peleaga
Na dnešní den byla naplánovaná nejvyšší etapa naší cesty - zpět do sedla a přes Vf. Papusa a Vf. Peleaga zpět k jezeru Bucura. Ráno jsme všichni společně posnídali, rozloučili se a vyrazili zpět ke hřebeni. Asi v polovině cesty k hřebeni jsme dobrali vodu z potoka - zřejmě poslední místa, kde se dá nabrat voda na naší trase. Jak se mi předchozí sestup zdál nekonečný, tak jsme měl pocit, že nahoře jsme byli za chvilku (ve skutečnosti jsme do sedla došli "až" něco před jedenáctou).
Hřeben Culmea Papusa-Custura ... tudy jdeme na Papusu. Vpravo: pohled zpět do údolí - refugia Stana je dole na tom malém plácku.
Na hřebeni se popojde ještě kousek do sedla (odbočka je pár desítek metrů před nejnižší částí sedla) a pak už začíná výstup na Vf. Papusa Mica (Malá Papuša). Chodník jde přímo po hraně (viz foto dole) a je dost strmý, ale docela to jde. Mezi Vf. Papusa Mica a Vf. Papusa je pak takové menší kamenné a poměrně úzké sedýlko a několik úseků, kde jsem uklízel trekové hole a regulérně jsem lezl. Především pro Pájinu, která žádný velký lezec není, to bylo dost adrenalinové a celkově asi nejtechničtější úsek, který jsme šli. Ze sedýlka je pak stoupák (a to doslova!) až téměř na vrchol Vf. Papusa (2508 m.n.m.), asi druhý nejvyšší vrchol Retezatu. Obecně vzato je cesta ze sedla Custurii na Vf. Papusa hodně zajímavá, ale také vcelku náročná a především s batohem na zádech je potřeba dávat pozor. Pokud bychom byli v Rakousku, tak už tam asi budou železa, stupy a žebříky, a cesta by zřejmě byla označená jako feratová :-)
Chodník na Papusa Mica. Vpravo: Vf. Papusa (2508 m.n.m.) - pohled na Vf. Peleaga (dole v sedle je vidět chodník, po kterém půjdeme na Peleagu).
Na vrcholu Papusa jsme potkali podivnou skupinku stylově sladěných chlapíků se zvláštní uvítací formulí: "Ahoj, odkud jste? Češi že? ... jste v národním parku, zaplatili jste poplatek?". Chvíli jsem namítal, že nemůže vědět, že jsme Češi. Na to s úsměvem poznamenal, že to ví (Rumuni s velkým batohem na vrcholy moc nechodí a Čechů do rumunských hor jezdí hodně, takže šance, že se trefí, byla poměrně velká). Byli to místní "rangers", kteří nás asi už nějakou chvíli sledovali (věděli i že jsme byli u refugie Stana a že jsme tam byli ještě se dvěma pány) a počkali si na nás na vrcholu Papuse. A jak nám hned vysvětlili, v národním parku Retezat se platí poplatek za vstup, což jsme samozřejmě nevěděli. Později jsme zjistili, že dole v kempech a u chat taková informace je, ale pouze v rumunštině, což jsme pochopitelně ignorovali. Rozhovor nicméně probíhal v přátelském tónu. Chlapci nám nabídli, že můžeme zaplatit na místě. Trochu mě pobavilo, že místní rangers běhají s kasírkou po kopcích a honí turisty, ale samozřejmě jsme zaplatili (5 LEI na jednoho na 7 dní, dostali jsme normálně účtenku).
Na vrcholu Vf. Peleaga (2508.9 m.n.m.)
Po družném rozhovoru s rangers jsme se spustili do sedla Pelegii a odtud na nejvyšší horu Retezatu Vf. Peleaga (2508.9 m.n.m.) ... to není překlep, Peleaga je opravdu vyšší než Papusa asi o necelý metr :-) Sedlo je asi o 220 výškových metrů níž než oba vrcholy. I když je klesání a následné stoupání pořád docela strmé, oproti výstupu ze sedla Custurii na Vf. Papusa, se cesta z Vf. Papusa na Vf. Peleaga dá označit jako turistický chodník. My jsme šli něco kolem hodiny a půl, kdybych šel sám a bez batohu, tak bych to asi bez problémů stihl pod hodinu. Vf. Peleaga je blízko kempu Bucura a je tam i poměrně dobrý přístup, takže to je už vcelku dost turistické místo.
Jezero Bucura - vpravo na hřebeni je vidět chodník směrem na Vf. Bucura. Vpravo: tábořiště u jezera Bucura.
Na Vf. Peleaga jsme vyšplhali něco kolem půl páté a k tábořišti Bucura to bylo "co by kamenem dohodil", takže jsme mohli být poměrně v klidu. Z Peleagy se dá jít buď směrem k sedlu Curmatura Bucurei (odtud pak k jezeru Bucura nebo na Vf. Bucura) nebo přímo k tábořišti kolem potoka Berbecilor po žluté značce. My jsme zvolili druhou variantu, asi o něco kratší, ale o něco horší - ve střední části se jde po relativně prudkém štěrkovém chodníku, který se dost sypal. Před sedmou hodinou jsme nicméně byli v tábořišti, takže jsme se kromě postavení stanu před uložením ještě stačili i umýt, najíst a dokonce si dát pivo v chatě salvamontu. Pivo stálo sice 7 LEI (vcelku drahé, dole ve vesnici stojí pivo kolem 3 LEI), ale k jezeru ho někdo musel vynést na zádech (tam silnice opravdu už nevede) a my jsme si ho za dnešní den zasloužili, takže jsem ani trochu nelitoval.
Sestup od jezera Bucura ke Cabana Pietrele a další den do Ohaba de Sub Piatra na vlak
Po slunečných dnech (v Bratislavě sice pršelo, ale v Rumunsku bylo od začátku naší cesty slunečno) nás ráno u jezera Bucura vzbudil déšť. Na dnešek jsme měli naplánován pouze výstup na sedlo Curmatura Bucurei (mezi Vf. Bucura a Vf. Peleaga) a následně sestup k Cabana Gentiana a Cabana (kemp) Pietrele. Tato trasa byla oproti předchozím dnům takovou "dětskou slavností", takže původně jsem měl v úmyslu se dopoledne ještě někam projít po hřebeni a po obědě vyrazit. Jenže pršelo v podstatě celé dopoledne a v dešti se mi nechtělo, takže jsme do oběda byli schovaní ve stanu, a když konečně přestalo pršet a trochu oschnul stan, tak byl akorát čas na odchod směr Pietrele.
Zamračené údolí z Pietrele směrem k jezeru Bucura. Vpravo - chata (cabana) Gentiana.
Od jezera k Pietrele je to opravdu taková asi tříhodinová procházka. Kousek před Pietrele je cabana Gentiana - taková správná horská chata. Chatař (nebo ten pán, který tam prostě byl) neuměl ani jedno slovo anglicky, nicméně jsme se nakonec "domluvili" na pivu (už jen za 5 LEI) a prohlídce chaty. Poměrně útulné místo i na spaní za 30 LEI za noc, nicméně jsme nakonec pokračovali k našemu dnešnímu cíli v Pietrele. Z Gentiany do Pietrele je to asi půl hodiny. K Cabana Pietrele jsme dorazili kolem šesté a potěšeni, že je také otevřeno jsme se šli zeptat jak to vypadá s případným ubytováním (kolik stojí noc v chatě, kde je kemp a tak podobně) a také jsme uvažovali o nějaké menší večeři.
Po nějaké době čekání nás uvítala taková extrémě protivná a nepřátelská paní (to jsou ještě dost slušné výrazy s ohledem na to, co jsme slyšeli od jiných turistů, se kterými jsme pak jeli ve vlaku a kteří s ní také měli tu čest). Na dotaz ohledně ubytování bleskově odpověděla, že nemáme rezervaci a že je plno a na jídlo a pití jsme se ani nestihli zeptat. Jen pro informaci, Pitrele je menší turistické středisko, kde je jedna cabana (větší chata, většinou s možností přespání ve společné noclehárně - např. v Gentiana asi pro 10 lidí) a cca 20 menších chatek (apartmánů). V celém areálu byli tou dobou asi tak 4 lidé! Dva Němci, od kterých víme, že na chatě jsou sami (krom toho pán říkal, že paní se takhle chová po celou dobu), a dva Rumuni, kteří měli chatku. Postup a motivaci dotyčné ženštiny jsme moc nepochopili a k jídlu nebo pití jsme si pochopitelně také nic nedali.
Tábořiště v Pietrele a očistná kúra v Nucsoara (další den).
Při cestě do Retezatu jsem si na začátku Pietrele všiml cedule s nápisem "Campare", takže jsem věděl kam jít. Asi 5 minut od cabany je odbočka z cesty do lesa, kde je takové menší prostranství mezi stromy se spoustou kořenů a velkých kamenů. Toto je oficiální tábořiště v Pietrele (v tomto případě je i "tábořiště" dost silné slovo, ale budiž). Sem tam se mezi stromy, kořeny a kameny najde plácek, kde je kamenů míň, a tam lze postavit stan. Takových míst pro náš stan (pro dva lidi) je tam ... asi dvě. Naštěstí jsme tam byli sami, tak to nebyl problém, ale pokud by tam jeden až dva stany už byly, tak bychom se zřejmě museli schoulit někam mezi kameny. V rámci Retezatu jednoznačně nejhorší místo na spaní, kde jsme byli. Nakonec jsme se ale vyspali vcelku dobře a ráno po snídani jsme vyrazili na dlouhý pochod do Ohaby de Sub Piatra (hodina cesty do Carnicu a pak asi 17 km do Ohaby).
Za hodinku jsme byli v Carnicu, kde jsme si chtěli dát pivo (na které jsme se těšili už večer). Carnic je trochu větší turistické středisko. Kromě Caban Carnic je tu několik dalších velkých chat, některé z nich mají i docela lákavé zahrádky jako stvořené pro posezení s pivem. V Carnicu je krom toho i kemp, tentokrát už opravdový plnohodnotný kemp, ale placený (8 LEI za noc). V jedné ze zahrádek jsme odchytli obsluhu a dožadovali se piva ... marně. Paní jen nechápavě kroutila hlavou a jiná paní z kempu, která i uměla i anglicky, nás na pivo poslala dolů do vesnice.
Vyrazili jsme tedy k vesnici Nucsoara, která byla první na cestě. Podle mapy vede cesta do Nucsoary celou dobu kolem potoka, kde jsme se před vstupem do civilizace plánovali trochu omýt. Už jsem z mapy ale nevyčetl, že potok teče v rokli několik desítek metrů pod úrovní cesty a rozumný přístup (tedy sestup dolů) je prakticky až na kraji Nucsoary. Nijak to ale nevadilo. Místo, které jsme nakonec našli, vykoupali se v horské říčce a kde jsem zabalil mé stojaté ponožky do neprodyšného obalu, jsme jako koupelnu zjevně nevyužívali sami.
Další cestu nám hodně usnadnil jeden mladý pár, který nás vzal na stopa (nestopovali jsme, zastavili sami ...) prakticky Malaiest (kousek za Nucsoarou) až do Ohaby. Tam jsme si na lavičce před obchodem konečně dali pivo a pak už jsme vyrazili na vlak do Devy. V Devě jsme nakoupili něco na cestu, v pizzerii jsme utratili zbytek LEI a po půl jedenácté jsme nasedli do vlaku na Budapest.
Zajímavosti a postřehy
- Rumunsko. Z naší předchozí cesty na Fagaraš v r.2006 si vybavuji tragické vlaky, oprýskaná auta a celkově takovou "zaostalejší" zemi. Musím konstatovat poměrně viditelné změny. Všechny dálkové vlaky měly klimatizované vagony EC/IC typu (pro 6 lidí v kupíčku), náš Ford Focus 2004 by na parkovišti v Carnicu nebo Pietrele patřil k tomu horšímu průměru a hlavní silnice vypadaly vcelku dost nově (i když sami místní si na kvalitu silniční sítě dost stěžovali). A v Devě u nádraží Billa, hned vedle Kaufland, centrum s obchody a restauracemi. Samozřejmě budou v Rumunsku i horší místa, ale Slovensko také nikdo nehodnotí podle romských osad na východě.
- Doprava. Kdysi jezdil přímý vlak z Prahy do Brašova. Ten už nepremáva a vlakem se cestuje do Budapesti, kde se přestupuje na další cestu do Rumunska. Trochu jsme bojovali s lístky, vzhledem k tomu, že Pájina jela z Prahy a já až z Bratislavy. Jako nejvýhodnější řešení se ukázalo koupit v Čechách zpáteční jízdenku Kůty-hranice (tedy z ČR!) pro oba dva. Lístky pro dva včetně všech rezervací (v rumunských vlacích jsou povinné) vyšly na nějakých 4300 Kč. Autobusem by to podle mých informací bylo dražší, komplikovanější a méně pohodlné. Z mého pohledu je výhodné vyrazit odpoledne z Prahy, ráno před devátou je člověk v Ohaba de Sub Piatra a může vyrazit do hor. Stejně tak zpět jsme jeli na noc (kolem jedenácté z Devy) a ráno po osmé jsme byli v Bratislavě. Kupovali jsme lístky až do Petrosani (Petrošány), za které je stejná cena jako za lístky do Simerie. Jede se z Prahy (nebo v mém případě Bratislavy) do Budapesti, kde se přestupuje a dále se pokračuje do Simerie. Odtud místním vlakem do Ohaba de Sub Piatra (zastávka před Petrosani). V Ohabě už čekal Viktor s minibusem :-), který nás za 12 LEI na osobu odvezl do Carnicu. Viktor je jinak asi docela známá postavička - o koho se jedná věděli téměř všichni, se kterými jsme se bavili. Řekl bych, že v sezóně je připravený u každého vlaku, který přijede. Je možné mu také zavolat a domluvit se s ním předem, stejně tak je potřeba se s ním domluvit na případnou zpáteční cestu z Carnicu (kontakt: Victor Farkas, +40724560403). Cesta z Ohaby do Carnicu je dlouhá asi 17 km, tak do dvou třetin (kousek za Nucsoaru) po asfaltce, pak už regulérní polní cesta. Dále už se jde pěšky, nicméně autem se dá zřejmě doject až do Pietrele.
- Peníze. V Rumunsku se stále platí LEI (označení RON, 1 LEI = cca 5.4 Kč). Na cestu jsme si nicméně vzali EURa s tím, že někde v Rumunsku vyměníme. To se ukázalo jako trochu problém, protože jsme v podstatě vystoupili až v Simerii, kde jsme hned přestupovali, a pak v Ohaba de Sub Piatra. A Ohaba, to je vesnice, kde jsou 2 sámošky! Nakonec nám laskavě LEI-ky vyměnil Viktor (ten s tím minibusem). O nabídnutém kurzu nebudu spekulovat, neměli jsme moc na výběr. Vyměnili jsme si dohromady 30 EUR, tj. asi 130 LEI, což se ukázalo, že je až dost. 24 LEI (2x12) jsme dali za dopravu, 10 LEI (2x5) za vstup do parku a to byly v podstatě všechny naše povinné výdaje. Zbytek jsme utratili za piva, jídlo do vlaku a jídlo před odjezdem v Devě. Jinak, ceny jsou hodně podobné těm našim. Pivo stojí normálně kolem 3 LEI, v horách samozřejmě více (na Cab. Gentiana 5 LEI, u jezera Bucura 7 LEI). Pizza začínala kolem 13 LEI (my jsme si dali polentu za 9 aby nám zbylo na pivo ...) a ceny v sámošce mi přišly hodně podobné nebo dokonce vyšší než u nás.
- Mapy a další informace. O Retezatu se dá najít poměrně hodně informací, zřejmě i proto, že to je poměrně hojně navštěvované místo. Naskenovaná papírová mapa ve slušné kvalitě se dá stáhnout např. na RETEZAT-MAPY, velmi pěkná mapa pro GPS Garmin se dá stáhnout na Openmaps.eu-Romania. Je potřeba poznamenat, že v obou mapách jsou určité nepřesnosti a neaktuální údaje, nicméně je to asi to nejlepší, co lze sehnat. Další zajímavé informace o důležitých bodech v Retezatu se dají najít třeba na rancaonline nebo Muntii RETEZAT. Retezat je národní park a platí se tu vstup. Nejlépe při vstupu do parku (o tom jsme nevěděli, nápisy byly pouze v rumunštině), ale nás zkásnuli místní rangers na kopci. Druhým průvodním znakem národního parku je fakt, že se nesmí stanovat libovolně, ale pouze na určených místech (refugia nebo campare). Těchto míst je nicméně v Retezatu poměrně hodně. Neslabší tábořiště bylo asi v Pietrele, jinak byly všechny v pohodě. U tábořišť (alespoň tam, kde jsme byli) většinou bývá zdroj vody, ale nebývají tam záchody a podle toho také vypadá nejbližší okolí. Tábořiště jsou zdarma, platilo se až dole za kemp v Carnicu.