Po Slovensku a Rakousku kolem Dunaje na kolech, srpen 2012
Expedice: Michal & Pájina;
Tentokrát trasa vedla opravdu hlavně přes Slovensko a cílem byl Dunaj - malou kličkou přes Rakousko. Na kolech jsme vyrazili jako vždy z Hornej Poruby směrem na Ilavu, poté jsme se pustili podél Váhu až někam k Novému Mestu, kde jsme se otočili doprava směrem k Malackám. Projeli jsme Malacky až k Záhorskej Vsi, kde jsme překročili nebo spíš přeplavali hranici do Rakouska. Odtud jsme jeli přímou cestou k Vídni, kde jsme se otočili a podél Dunaje jsme dojeli až k Čunovu, kousek před Gabčíkovem. Odtud jsme se již postupně přes Dunajskú Stredu, Partizánské a Nováky vrátili zpět do Poruby.
Interaktivní mapa trasy Google Earth
Zobrazit místo 2012 - Slovensko - kola na větší mapě
Výškový profil trasy.
Celková délka trasy 555 km, celkový výstup 4958 m, průměr rychlosti v pohybu 17 km/h.
Horná Poruba - Ilava - Trenčín - Nové Mesto n. Váhom - Vrbové (84 km)
Tento rok jsme měli štěstí na poměrně komfortní počasí - jasno, sluníčko, teplo ... možná až moc teplo. Zabalili jsme si věci a bez zbytečných odkladů kolem oběda vyrazili směrem na Ilavu. Nechtěli jsme jet po hlavní silnici z Ilavy do Trenčína, tak jsme trochu kličkovali kolem Váhu. Bohužel, když už jsme se nezdrželi kvůli dešti ani kvůli hospodě, tak nás (tedy mě) zradila technika - vypověděla službu páčka na přesmykač. S tim se dá kousek ject, ale ne 500 km s plně naloženým kolem. Štěstí v neštěstí bylo, že tato trapná událost se stala kousek před Dubnicou, kde jsou asi 4 opravny kol. V jedné z nich jsem uspěl a i přes počáteční odpor (že prý nemá čas a že má naplánovanou jinou práci ...) mi laskavý pán v opravně neopravitelný díl vyměnil. Nechal jsem si vyměnit obě páčky, zrezlá lanka i roztřepené bovdeny, takže kromě časového zdržení mě to stálo i dost peněz. Pán si samozřejmě neodpustil pár poznámek k technickému stavu mého kola - ale vyměnil, spravil a já mu byl docela vděčný.Cyklostezka v Trenčíně a cesta po náspu kanálu z Trenčína do Nového Mesta nad Váhom.
Potom už jsme (já již s krásnými novými páčkami) vyrazili podél Váhu směrem k Trenčínu, kde jsme si dali první pivní pauzu a pak dále po povodňovém náspu kolem kanálu (ne Váhu, ten teče kousek vedle) směrem k Novému Mestu. Ještě v Trenčíně je poměrně slušná asfaltová cyklo-stezka, která se ale postupně vytrácí a přechází do travnaté stezky. To je docela v pohodě na horské kolo, ale nic moc na trekové plně naložené kolo, se kterým se musí jet docela pomalu. Je to docela škoda, protože jinak by tato cyklotrasa byla naprosto komfortní.
Zámek nebo spíš hrad Beckov.
Byli jsme proto docela rádi, že jsme se před Beckovem napojili na asfaltovou silnici, ze které jsme v podstatě již po zbytek cesty, mimo Dunajské cyklostezky a menšího dobrodružství u Jatova, nesjeli.
Projeli jsme Beckov, Nové Mesto nad Váhom a Čachtice (pivní pauza - docela pěkná hospoda). Nebýt zdržení kvůli technické závadě, tak jsme asi dojeli i vcelku bez problémů, takhle jsme ale dojížděli již za tmy. Blahořečil jsem mému novému Garmin eTreX, protože bez jeho pomoci bychom "kemp" hledali jen velmi obtížně - žádné ukazatele, značení, prostě nic.
Přehrada Vrbové - u přehrady měl být kemp.
Po příjezdu k přehradě jsme pochopili, proč kemp je tak špatně značen - on tam totiž žádný není! Databáze POI (zájmové body pro navigace - data vkládají a udržují sami uživatelé na internetu) nebyla v tomto případě úplně aktuální. Kemp tam možná kdysi býval, ale to už je před mnoha lety, teď v místech bývalého kempu není nic. Na druhé straně přehrady (jenom se přejde po hrázi, takže je to kousek) je ale penzion, za kterým je po pár desítkách metrech poměrně rovný travnatý úsek břehu, kde se dá bez problémů stanovat. Není tam sice nic (např. záchody a tak), ale na nouzové přespání to stačí. Takže jsme postavili stan, dali si něco k jídlu (z našich zásob - bylo potřeba odlehčovat), vyškemrali jsme v penzionu ještě jedno pivo a ulehli. A kdyby nedaleko našeho stanu nějaký idiot do 3 do rána nepouštěl na plné koule rádio v autě, byla by to i vcelku příjemná noc.
Vrbové - Plavecké Podhradie - Malacky - Záhorská Ves (87 km)
Ráno jsme se najedli a vyrazili směrem k Moravě - tedy řece Moravě. Na ranní kávu v penzionu jsme mohli zapomenout (otvírali až někdy v 11), takže jsme dojeli k první otevřené hospodě (Chtelnica), kde jsme už na kafe ale chuť neměli, takže jsme si dali pivo. Další pivní pauza byla v Bukovej, to už jsme ale pomalu začali vjíždět do Malých Karpat - první ze dvou "horských" etap naší cesty. Pájina v kopcích začala funět a supět, a já čím dál víc čekal a čekal. Samozřejmě, že dělala co mohla, ale i tak jsem byl trochu nervozní.Na omluvu je nicméně potřeba dodat, že nebylo úplně ideálně cyklistické počasí. Tedy, bylo pěkně, sluníčko krásně svítilo a teploměr v batohu na nosiči mi v jednu chvíli ukazoval nádherných 46 °C. Lepší něž kdyby nám týden pršelo, ale mohlo být klidně o pár stupňů míň.
Plavecké hrad u Plaveckého Podhradie - foceno ze Sološnice.
Po projetí všeho Plaveckého (Plavecký Peter, Plavecký Mikuláš, Plavecké Podhradie apod.) jsme se konečně vymanili z kopců Malých Karpat (po pravdě - nebylo to zas tak hrozné, už jsme jeli i horší), projeli jsme Malackami, v Kostolišti jsme si dali ještě jednu pivní pauzu, a pak už jsme relativně svižně přes Záhorskú nížinu mířili k Záhorskej Vsi.
Do Záhorskej vsi jsme dorazili kolem sedmé večer, což bylo na jednu stranu fajn, ale na druhou stranu byl trochu problém s tím, že tam není žádný kemp. Nejbližší kemp v našem směru měl být až ve Vídni, tj. nějakých 30 km. Pájina toho měla plné zuby a o nějaké večerní nebo spíš noční cestě nechtěla ani slyšet. Nakonec jsme se zanocovali v městské ubytovně, což bylo příjemné (postel, sprcha) a vcelku i docela levné (tuším nějakých 6 EUR na osobu/noc). Po večeři jsme zašli na 2, možná 3 pivka, a s vědomím, že následující den nás čeká "superetapa", jsme s nařízeným budíkem ulehli do peřin (nebo spíš na peřiny, tuším, že i v noci bylo dost přes 20 °C).
Záhorská Ves - Vídeň - Bratislava - Čunovo - Dunajská Streda (142 km)
Spát v posteli je sice "mastňácké", ale má to spoustu výhod, například suchý stan a trochu větší komfort. Čekalo nás něco přes 140 km, takže jsme vstali kolem sedmé, rychle se nasnídali a přívozem jsme vstoupili, tedy vjeli, na území Rakouska.Přívoz přes řeku Moravu ze Záhorskej Vsi do Angernu (Rakousko).
Tato část naší expedice se vyznačovala především tím, že se tu téměř nevyskytují kopce. Pájina se díky odpočinku i díky povaze terénu docela probrala a v lehkém protivětru statečně šlapala kousek za mým kolem. Poměrně výrazně jsme díky tomu zvýšili průměrnou rychlost jízdy a díky tomu, že v Rakousku téměř nejsou cyklohospody u silnic (tedy alespoň tam, kde jsme jeli my), jsme zvýšili i celkovou průměrnou rychlost.
Cesta z Angernu do Vídně.
Za cca dvě hodiny (asi 30 km) jsme přiblížili k Vídni, kterou jsme tedy minuli, a přes Gross-Enzersdorf jsme dorazili do Nazionalpark Donau-Auen. Kolem kanálů a jezírek jsme projeli parkem a zastavili jsme se až u jednoho z kanálů Dunaje (nebo slepých ramen - nevím jak to přesně nazvat) u Olhafen Lobau. Tím jsme v podstatě dosáhli hlavní cíl naší cesty - byli jsme u Dunaje!
Rozcestník v parku za Gross-Enzersdorfem a Donauradweg, tedy Dunajská cyklostezka.
Dunajská cyklostezka je skutečně rájem cyklistů, především těch, kteří nemájí v oblibě kopce. Největší kopec až do Hainburgu, je sjezd k hospodě v Shonau an der Donau, kde jsme si dali první pivo tento den a také poslední v Rakousku (3.5 EUR za kus je přeci jen trochu moc ... počkáme na Slovensko, tam stojí kolem 1 EUR).
Dunajská cyklostezka (po pravé straně je zřejmě nějaký kanál, ve kterém je voda pouze při vyšší hladině Dunaje), vpravo most přes Dunaj u Hainburgu.
Trochu mě překvapilo, že Donauweg nevede tak úplně kolem Dunaje, ve smyslu po břehu (to jsem si nějak vsugeroval v mých představách, ani nevím proč). Cykolostezka je většinou asfaltová, chvílemi štěrková, ale i pro treková kola velmi komfortní. Vede po nějakém (asi) protipovodňovém náspu, sem tam se přejíždí nějaký kanál nebo slepé rameno (někdy i bez vody), ale Dunaj jsme v podstatě viděli poprvé až z mostu u Hainburgu.
Dunaj z mostu u Hainburgu a hrad Hainburg.
Za mostem se chvilku jede opravdu po břehu Dunaje (tak nějak jsem si to představoval), projede se Hainburgem a přijde první stoupání po mnoha desítkách kilometrů. Stoupání je ale opravdu jen propagační, aby se neřeklo.
Dunajská stezka u Hainburgu a Bratislavský hrad.
Vyjede se na takový menší pahorek a potom už se ukáže Bratislava, ke které se v podstatě jede pořád z kopce. Samozřejmě, stále se jedná o poměrně dobře značenou Donauradweg. V Bratislavě jsme dojeli k opět k Dunaji a zatočili doprava podél řeky. V nějakém menším parčíku jsme po chvíli hledání našli lavičku na které se dalo sedět (na vině nebyla obsazenost, ale technický stav laviček) a dali si malou svačinku. Pak jsme vyrazili dál, stále po pravém břehu řeky - bylo před námi nějakých 30-40 km po Dunajské cyklostezce z Bratislavy do Gabčíkova.
Sídliště v Bratislavě - asi typičtější obrázek města (z té dálky "hned vedle" hradu). Vpravo - u Dunaje v Bratislavě.
Kousek za Bratislavou začíná pravý cyklistický, ale hlavně in-line ráj. Dunaj se pozvolna mění na vodné dielo Gabčíkovo (nevím, jestli se to dá nazvat přehrada, v těchto místech se to přesněji jmenuje zdrž Hrušov) se spoustou ramen, jezírek, kanálů a komfortní asfaltová stezka vede po nějakém náspu z Bratislavy až do Čunova. A když píšu komfortní, tak tím myslím hladký asfalt vhodný i pro in-line brusle s občerstvením na každých pár kilometrech. Občerstvení jsme bohužel z časových důvodů využili pouze jednou, ale i tak paráda.
Hausboaty na jezerech v blízkosti Dunaje.
U Čunova stezka zatáčí přes přehradu, řečiště Dunaje se načas odděluje od "prívodného kanála" a stezka pokračuje v nezměněné kvalitě po hrázi přinejmenším do Vojky, možná až do Gabčíkova.
Zvedací most a lodní propustě na hrázi Čunovo.
Vodné dielo Gabčíkovo - stupeň Čunovo - ofoceno z nástěnky :-). Vpravo pohled na Bratislavu přes zdrž Hrušov.
I když jsme jeli docela svižně, etapa byla dlouhá a světla ubývalo. Z Čunova do Gabčíkova je to nějakých 20-25 km a pak je potřeba ještě dojet do nějakého kempu (cca 10 km do Dunajské Stredy). Mapa ale napovídala, že přejít vodu suchou nohou by mohlo být možné i někde u Vojky. Akorát mi nebylo jasné jak, protože most jsem pořád neviděl. Měli jsme ale vcelku štěstí, protože řešení přirazilo ke břehu téměř ve chvíli, kdy jsme dorazili k přístavišti. Do Kyselice jsme se svezli opět přívozem a to dokonce zadarmo.
Cyklostezka po hrázi z Čunova směrem na Gabčíkovo a přívoz u Kyselice.
Ušetřili jsme pár kilometrů (do Gabčíkova to bylo ještě nějakých 16 km), získali trochu optimismu na zbytek cesty a stále v sympaticky rovinatém terénu jsme vyrazili k Dunajské Stredě. Sice jsme už jeli tak nějak po tmě (to je nějaka naše hloupá úchylka nebo co ... stává se nám to poměrně často).
Většinu cesty jsme po rovině drželi poměrně svižné tempo, takže až na krátký úsek před Dunajskou Stredou, kde bylo vyfrézovaných několik kilometrů silnice (to je jinak ve tmě úplně výborné...), cesta ubíhala rychle, a kolem deváté jsme vjížděli do Dunajské Stredy. Blahořečil jsem navigaci, která nás protáhla městem nebo spíš kolem města až k termálu, kde měl být kemp.
Přívoz u Kyselice a západ slunce v Rohovciach.
V Dunajskej Stredě jsme zase jednou měli víc štěstí než rozumu - u termálu jsou totiž kempy dva, což jsem nevěděl! Byla už tma, tak jsme prd viděli, a najednou se na plotu vedle nás ukázal nápis Autocamp. Samozřejmě jsme hned zapluli dovnitř a za 2 EUR za osobu a 2 EUR za stan jsme se ubytovali. Byl to malý rodinný kemp Lelkes, o kterém jsme nevěděli a je potřeba říct, že je opravu malý - bylo tam pár karavanů a kdybychom měli větší stan, tak už se nevejdem. Na druhou stranu byl opravu velmi příjemný, takže nám nevadila ani oslava v Maďarském stylu dlouho do noci, které jsme se z části také zúčastnili (tedy pouze pasivně - s pivem u stolu). Když jsme kolem jedné v noci odcházeli, tak se nás barman ptal "A kdě sa ponáhlatě!?" :-)
Až druhý den jsme zjistili, že kemp přímo v areálu termálu, kam jsme původně chtěli, je o pár desítek metrů dál. A také o pár EURo dráž, přesněji 9 EUR za osobu a asi 3.6 EUR za stan - a to je podezřívám, že by nám k tomu ještě připočetli poplatky obecnímu úřadu. Přes 20 EUR za kemp, to je opravdu nářez. Cena je tedy i s celodenním koupáním v termálu, ale to my jsme úplně nechtěli. Kromě toho by nás i tak vyšlo levněji zůstat u Lelkese a koupit si normální lístek do termálu zvlášť.
Dunajská Streda - Poľný Kesov (56 km)
Měli jsme za sebou "královkou" etapu, tedy alespoň délkou (po pravdě řečeno, mnohem kratší kopcovité etapy bývají mnohem horší), tak jsme se rozhodli trochu zvolnit. Dopoledne jsme si na chvíli zašli do termálu. Bohužel prodávají pouze celodenní lístky, což se nám na necelé 2 hodiny za cca 6 EUR moc nevyplatilo, ale kromě jiného jsme se tam chtěli podívat a prohlédnout si místní termál. Ve stručnosti: termál je hezký, je tam několik venkovních i vnitřních bazénů s různě teplou vodou (nejteplejší tuším kolem 38 °C), ale zázemí, služby a organizace trochu slabší a personál krajně neochotný a protivný. Samozřejmě jsme si to i tak užili a po příjemném relaxíku jsme se naobědvali a vyrazili směrem do Polného Kesova, kde mělo být další termální koupaliště s kempem.Termální koupaliště Dunajská Streda.
Měli jsme před sebou něco přes 50 km, pořád ještě po rovině, takže vcelku oddychová etapa. V Šaľe jsme přejeli Váh a dorazili jsme do Jatova, tedy kousek před Kesov, kde jsme se nechali zlákat místní hospůdkou. V Jatove jsme nabrali trochu neočekávané zdržení. Byli jsme odchyceni zřejmě místními chlastacími šampiony, kteří byli rádi, že vidí nějaké nové neokoukané tváře a začali nám kupovat další piva. Po třetím pivu (místní hoši tedy měli už minimálně 2x tolik panáků ...) jsem musel jít za paní hospodskou, že další si už vážně nedáme. Sice povídala něco o tom, že můžeme klidně postavit stan vedle hospody, ale to by asi nedopadlo dobře, i když tam byla sranda a sedělo se příjemně. Chlapci navíc stejně vypadali, že přepískli start a že potřebují odpočinek, aby byli zase ve formě na večerní chlastání ("Když je dnes tak hezký den, tak proč si ho neužít hned vícekrát, že?!"). V Jatove holt chlastají jako jatí.
Rychle jsme se zabalili a vyrazili, aby třeba ještě někoho nenapadlo nám něco kupovat na cestu. Po třech pivech (teploty opět atakovaly třicítky, takže pivka docela dávaly ...) jsme si opravdu netroufli se vydat zpět na silnici. Tak jsme hned za Jatovem odbočili na nějakou polní stezku a mimo civilizaci jsme za cca hodinku dorazili do Kesova na koupaliště s kempem. Díky Garmine!
Pájina v Poľném Kesove :-).
Koupaliště a kemp v Kesove je oproti Dunajskej Stredě trochu menší, trochu víc ošuntělé (a to nemyslím nijak zle, prostě vybavení je starší), ale také levnější a kemp je velmi příjemný. Součástí areálu jsou dva větší bazény a jeden dětský, hřiště (placené a poměrně drahé - také tam nikdo za celou dobu nebyl), dají se půjčit různé sportovní nástroje (petanque, míče, kola, pálky a další.). Je tam místo pro stany a karavany a pak jsou tam chatky a samozřejmě stánky s občerstvením. Dále tam je hotel s restaurací a vnitřním termálním bazénem, který je velmi pěkný a funguje i v zimě.
Jeden z termálních bazénů v Poľnom Kesove. V pravo - blížíme se k Nitře.
Měli jsme vcelku čas, tak jsme se rozhodli, že následující den bude relaxační a nikam nepojedeme, že se budeme jen koupat, užívat si odpočívat. V tu chvíli asi dobrá myšlenka, ale za sebe musím říct, že už kolem třetí odpoledne jsem se ukrutně nudil, koukal jsem na hodinky a přemýšlel jak to tam vydržím až do večera. No, "co budeme robit? ... asi pudem na pivo". Celý den byl prostě moc dlouhý a příště bych už asi takový den nepotřeboval a ani nechtěl. Opravdu nejsem válecí typ. Takže jsem byl rád, když jsme následující den ráno vyrazili k dalšímu termálnímu koupališti v Chalmovej.
Poľný Kesov - Nitra - Partizánske - Chalmová (119 km)
Před námi bylo cca 120 km po stále ještě rovinaté, ale už se mírně zvedající krajině. I když bylo pořád vedro, tak alespoň pocitově to bylo o něco lepší než na jihu Slovenska. Poměrně sympatické bylo, že v této části Slovenska se dá najít spoustu vedlejších silnic nižší třídy, takže v podstatě téměř vůbec není nutné jet po hlavních silnicích. Menší nevýhoda byla, že vesničky, kterými jsme projížděli, byly občas tak malé, že tam nebyla ani hospoda (alespoň ne u silnice).Moje ulice v Lužiankach. Nebo že by to byl jiný Švantner? :-)))
Nicméně jsme "potřebný" počet beer-stations našli a vcelku bez problémů jsme kolem půl osmé večer dorazili do kemp-termálu Chalmová. Ještě k tomu pití, v podstatě celou cestu teploty sahaly ke třicítce - snad s výjimkou jediného dne, kdy bylo pod mrakem. Snažili jsme se doplňovat tekutiny, takže jsme za den kromě těch pár piv každý několik litrů vody a různých minerálek vypili. Ale měl jsem pocit, kromě toho že mi minerálky už tak trochu lezly krkem, že jsem stejně poměrně dost dehydrovaný (... takže jsem se pořádně vyčůral až někdy 2. den po návratu).
Cesta z Partizánskeho do Chalmovej a vrchovina Vtáčnik na obzoru. Pomalu vjíždíme do hornaté oblasti.
Chalmová je ze všech termálů, kde jsme byli, asi nejméně udržovaná. Navíc v roce 2011 byla postižená poměrně velkými lokálními záplavami a za to je na druhou stranu potřeba smeknout - v celém areálu bylo 2 m vody a dnes není nic poznat. Venkovní areál a kemp jsou v pohodě, vnitřní bazén, kde jsme ovšem byli ještě před povodněmi v roce 2011, byl ale hodně tragický. Na ten opravdu 30 let nikdo nesáhl. Nicméně, i tak to tam máme rádi a kromě toho už je to dost blízko Poruby, takže se tam dá jet třeba i autem na otočku.
Chalmová - Nováky - Bojnice - Horná poruba (66 km)
Ráno jsme si zabalili věci, ještě jsme se vykoupali a vyrazili jsme vstříct druhé horské a celkově poslední etapě naší expedice. Dorazili jsme do Novákov, kde jsme se chvíli vymotávali, než jsme našli naší cestu a pak už jsme pokračovali směrem na Bojnice, kde nás čekala první opravdu vrchařská prémie - tam se vjíždí do Strážovských vrchů.Zámek v Bojniciach a serpentýny nad Bojnicemi.
Přímo v Bojnicích je také termální koupaliště. Ale vzhledem k ceně (tuším že asi 5 nebo 6 EUR na 2 hod) to zase žádný zázrak není. U termálu ale začíná dlouhé a strmé stoupání plné serpentýn, kde se občas, pokud má člověk bagáž na nosiči, samovolně zvedá přední kolo. Vrchol je nad Bojnicemi, kde je také kemp. Odtud se veskrze z kopce (ale překvapivě ne pořád!) sjede až do Nitrianského Rudna k přehradě a v našem případě také k hospodě v kempu (tam jich je samozřejmě několik).
Pájina si po delším čase opět pořádně vyzkoušela tlačnou techniku. Vpravo: Závěrečné foto - zdraví Michal a Pájina.
Před námi byla "skoro" rovinka do Valaskej Belej a odtud poslední výstup, táhlý asi 10 km a v závěru také dost prudký výjezd na Homolku. Na Homolce jsme si dali jedno vrcholové pivo a pak už jsme sjeli do Hornej Poruby, kde jsme si další jedno závěrečné pivo ... no, morálka se už trochu uvolnila :-)
Minulý rok jsem si při sjezdu u Lukova na Moravě udělal rychlostní rekord - 70 km/hod, teď to bylo pouze něco přes 65 udělal rekord. Ale nevadí, stejně se mi už trochu třásly řídítka.