Týden v USA - Chicago, Champaign, Knoxville, Washington, Niagara Falls, červenec 2009
Expedice: Michal;
Cesta autobusem z Chicaga do Champaign, Knoxvillu, Washingtonu, na Niagarské vodopády a zpět do Chicaga ... 3800 km za 5 dní. Tak konečně se i já podívám za Velkou louži. Na plánu je několikadenní pobyt v Champaign, kde si budu plnit nějaké pracovní povinnosti a poté krátké (asi tak pětidenní) seznámení s jinými částmi USA. Po několikatýdenní pečlivé přípravě a vyřízení všech formalit (kterých je ale výrazně méně po zrušení vízové povinnosti) nasedám v Holýšově kolem 4 ranní do vláčku a ujíždím směr Praha Ruzyně, odkud mi v 11 hodin odlétá letadlo do New Yorku. ....
Interaktivní mapa Google
Zobrazit místo 2009-USA na větší mapě
Odlet a cesta do Champaign
Tak konečně se i já podívám za Velkou louži. Na plánu je několikadenní pobyt v Champaign, kde si budu plnit nějaké pracovní povinnosti a poté krátké (asi tak pětidenní) seznámení s jinými částmi USA. Po několikatýdenní pečlivé přípravě a vyřízení všech formalit (kterých je ale výrazně méně po zrušení vízové povinnosti) nasedám v Holýšově kolem 4 ranní do vláčku a ujíždím směr Praha Ruzyně, odkud mi v 11 hodin odlétá letadlo do New Yorku.
Cesta za moře začíná naprosto všedně...
Špatně zadaná letenka a pivo na Ruzyni - s odletem mám spojeny dvě vzpomínky - příjemnou a nepříjemnou. Ta nepříjemná se týká letenky. Letenku jsem kupoval elektronicky a v takovém případě je jediným identifikátorem číslo letenky a jméno v pasu, které musí odpovídat zadanému jménu při nákupu. A já jsem tak nějak 3 dny před odletem zjistil, že došlo k malému překlepu - v příjmení jaksi chybělo jedno písmeno. Zběsile jsem telefonoval na Student Agency, kde jsem letenku kupoval, a snažil se to nějak "napravit". Bohužel, to již nejde. Dealer, tedy Student Agency, může akorát k elektronické letence doplnit poznámku, že ve jménu je chyba, ale letenka se již opravit nedá. Pokud by si letecká společnost postavila hlavu, nemusela mě pustit na palubu - a takové nebezpečí prý existuje především u letů do USA a Izraele. Sice se mě snažili uklidnit, že si toho možná nikdo nevšimne, moc přesvědčivé to ale nebylo. Vypotil jsem nějaký ten litr studeného potu navíc a nakonec naprosto bez problémů letěl tam i zpět aniž by to někdo významněji řešil. Nicméně doporučuji kontrolovat trochu lépe než já, alespoň pokud se člověk chce před odletem v klidu vyspat. Druhá příhoda byla docela příjemná - občerstvení na letišti v Praze rozhodně nepatří k nejlevnějším. Jak mi ale jedna hodná paní poradila, pár kroků od terminálů, v kasínu (přímo v tom zařízení, kde se provozují hazardní hry) nad obchodem Billa, se dá koupit točená 12-ka Prazdroj za 18 Kč, což je úžasná cena. Alespoň nějaká satisfakce za ty nervy s letenkou.
První kroky v USA - po několika (tuším deseti) hodinách jsme přistáli v New Yorku, kde jsem hladce proplul všemi kontrolami a vstupním pohovorem. Měl jsem asi 3 hodiny na přestup, což je až zbytečně komfortní, tak jsem se rozhodl utratit první dolary za malé občerstvení. Po pečlivém studiu cen všech nápojových lístků v dosahu jsem si objednal kávu: Trochu mě překvapila otázka "Jak velkou kavu?". Chvíli jsem nechápavě zíral, tak mi se mi paní snažila pomoci - "Small, middle or large?" (pro neangličtináře - malou, střední nebo velkou?). Rozhodl jsem se pro střední cestu ... a odcházel jsem s půllitrovou nádobou s kafem. Ještě, že jsem si nedal velkou ...
V klidu a hlavně na čas jsem doletěl do Chicaga, kam chválabohu dorazilo i mé zavazadlo, a dokonce jsem poměrně rychle našel odjezdová stání charterových autobusů. Pod reklamním plakátem "mé společnosti" (Illini Express: Chicago - Champaign a zpět) jsem se zeptal nějakého pána, ledabile opřeného o odpadkový koš, jestli neví, odkud jede autobus do Champaign. Jeho reakce "Máte rezervaci?" mě trochu překvapila, než jsem pochopil, že to je řidič mého autobusu. Chvíli jsem mu vysvětloval, že rezervaci nemám a budu platit hotově a že opravdu potřebuji lístek (aby mi ho v práci proplatili). Mezitím mu spadla propiska do odpaďáku, o který se opíral. Naštěstí našel jinou a z kusu formuláře (který mu také spadl do koše - ale ten si vylovil zpět) mi vyrobil něco jako jízdenku. Během dalších 10 minut už jsme v poměrně solidním voze uháněli směrem na Champaign, kam jsme po asi 3 hodinách dorazili něco kolem 12 (v noci).
Při cestě do hotelu mě potkala malá nepříjemnost. Mapa na Google jaksi špatně určila polohu mého hotelu, takže jsem po W. Green Street putoval na druhou stranu než bylo potřeba. To by zas tak nevadilo, pokud by nebylo 12 hodin v noci a ta ulice by nebyla dlouhá něco kolem 5 km. Do hotelu jsem trochu rozladěný a hodně unavený dorazil něco po druhé ranní. Jak jsem se později dozvěděl, ono je to tam s těmi ulicemi trochu komplikované - např. zrovna Green Street jsou dvě (East a West) v Champaign a dvě (opět East a West) v Urbana. V tom aby se pak čert vyznal.
Champaign
V Champaign jsem bydlel v hotelu Illini Union, což je něco mezi hotelem a kongresovým centrem, za cca 100 USD za noc. Už jsem pobýval i v lepších a levnějších, výhodou bylo pouze to, že akce se konala přímo v hotelu a nebylo tedy potřeba nikam chodit.
Mapa Champaign - autobusové a vlakové nádraží, hotel Illini Union.
Champaign jsem strávil čtyři pracovní dny, pouze odpoledne a v den odjezdu (měl jsem volný téměř celý den, odjížděl jsem až večer) jsem měl možnost na nějaké poznávání. Champaign (přesněji Champaign-Urbana) je menší městečko (alespoň na Americké poměry), kde v podstatě kromě univerzity není téměř nic.
Minipokoj s maxiplazmou v mém hotelu v Champaign a pohled na hotel z venku.
Můj první výlet směřoval - jak jinak - do nákupního centra. Zkazky o tom, jak lze v USA výhodně nakoupit, mě hnaly do obchodu magickou silou. Nákupní zóny se většinou nachází na krajích měst. Vybral jsem jednu (nejbližší) na mapě a po cca hodině a půl chůze se dočkal prvního nepříjemného překvapení. Nákupní zóna nepředstavovala velké množství obchodů a obchůdků koncentrovaných na jednom místě - jak jsem předpokládal, ale spíše větší množství obchodních bloků roztroušených na ploše několika kilometrů. Takže jsem došel k hypermarketu (Mall - něco jako Tesco), ale pokud jsem chtěl nahlédnout třeba do butiků s oblečením, musel jsem popojít na jiné místo o dva kilometry dále. Moc jsem toho shlédnout nestihl a rozhodl jsem se, že další den vyrazím znovu - tentokráte již městským autobusem.
Městský bus s originálním řešením pro cyklisty a taková typická několikakilometrová americká ulice.
Následující den jsem v poměrně přehledném systému MHD zjistil můj spoj a odkoukal, že jízdné se platí u řidiče. Dal jsem řidiči dolarovou bankovku, ten mi vrátil pár drobných a já jsem hrdě odkráčel do autobusu. Po identifikaci mincí jsem zjistil, že mi vrátil jeden dolar (za mou dolarovou bankovku) - no, asi se spletl. Při druhém pokusu se situace opakovala s tím rozdílem, že mě řidič zavolal zpět a naznačil mi, že drobné mám vhodit do kasičky. Pochopil jsem, že řidič mi nevracel drobné, ale pouze rozměňoval. Inu, jenom jeden z mnoha malých trapásků.
Nákupy a hospody - když jsem se konečně dostal do víru nákupního centra, čekalo mě další nepříjemné překvapení. Žádná říše nákupních divů se nekonala. Sortiment zboží i ceny byly velmi podobné jako u nás a moje naprosto naivní představy o nákupech za poloviční ceny padly. O něco lépe jsem pochodil večer v hospodě (spíš takový country bar), kde se dalo koupit vcelku dobré pivo za dolar a půl, což je skvělá cena.
University of Illinois, Urbana-Champaign - vlevo hlavní budova, vpravo knihovna.
University of Illinois, Urbana-Champaign - vlevo hlavní budova, vpravo knihovna.
University of Illinois, Urbana-Champaign, části kampusu.
Ještě malá perlička k pracovní části mého pobytu v USA - při závěrečném obědě jsem seděl u stolu s kolegou ze Slovenska (prý z Bratislavy, i když občas mluvil maďarsky). Měl jsem radost, že jsem potkal skoro krajana, ale nějak jsem si nevybavoval, že bych ho během předchozích dnů viděl. Když jsem se ptal kdy přijel, tak z něho vypadlo že je tam od začátku, ale že se nějak nevyrovnal s časovým posuvem a budí se každý den ve 4 odpoledne. No, oficiální program většinou končil kolem půl páté, takže to pro něj byla jistě velmi přínosná akce...
Knoxville
Počínaje okamžikem mého odchodu z hotelu se radikálně změnil charakter mé cesty. Od této chvíle jsem si totiž vše platil sám. Po dlouhém plánování jsem vymyslel trasu z Champaign do Knoxvillu, pak do Washingtonu (D.C. - pro pořádek), na Niagárské vodopády a zpět do Chicaga. Cestovat a spát jsem přitom chtěl hlavně v noci, přes den jsem se chtěl věnovat prohlídce okolí. Tímto způsobem jsem chtěl ušetřit čas i peníze.Mapa Knoxville - centrum, autobusové nádraží, turistické informační centrum, univerzita.
Moje další cesta byla spojena s autobusy Greyhound - časová jízdenka za 200 USD na 7 dní byla naprosto ideální. První trasa z Champaign vedla do Knoxvillu v Tennessee, měla tři přestupy (Indianapolis, Louisville a Cincinnati) a trvala skoro 16 hodin (v osm večer z Champaign, po dvanácté odpoledne v Knoxvillu). To samozřejmě nebylo ideální, ale z Champaign se opravdu nijak rozumně nedalo dostat. Noční cesta byla dost dobrodružná, a já jsem až později docenil, jaké jsem měl obrovské štěstí. Do Indianapolis jsme přijeli o něco později (to se stávalo docela často) a přípoj do Luisville jsem stihnul tak, že paní od pokladny mobilem volala řidiči, aby na mě počkal (jinak, taková ochota nebyla u přepážek Greyhoundu úplně běžná - občas byla obsluha dost neochotná až protivná). A když už jsem celý zpocený myslel že mám vyhráno, tak jsme se spolu s dalšími cestujícími v Louisville dověděli, že už třetí vypravený autobus nedojel, ten čtvrtý je dost plný (i když se prý "zřejmě" vejdeme) a že v každém případě přijede minimálně o hodinu později. Kdyby mi ujel další přípoj v Cincinati, tak by mi to asi dost nabouralo můj pracně sestavený itinerář. Nakonec to ale dobře dopadlo a po obědě jsem šťastně vystoupil v Knoxvillu.
Greyhound bus a pohled na centrum Knoxvillu.
Knoxville asi nepatří k nejznámějším místům v USA. Toto místo, krom toho, že se mi to hodilo do trasy, nebylo ale vybrané úplně náhodně. Kromě toho, že to je sídlo University of Tennessee a že to je velmi pěkné turistické městečko (asi 170 tis. obyvatel), kde se koná mnoho koncertů, festivalů a dalších akcí, tak kousek od Knoxvillu jsem dvě velmi zajímavá místa - Oak Ridge (národní laboratoř a museum jaderné fyziky a energetiky, místo vzniku první jaderné bomby) a Cherokee (indiánská rezervace, skanzen a brána do nejnavštěvovanějšího národního parku v USA Great Smoky Mountains). Oak Ridge je asi 30 km na západ, Cherokee asi 40 až 50 km na jiho-východ. Bylo potřeba zjistit, jak se tam dostanu. A kromě toho, odjezd z Knoxvillu jsem měl naplánovaný na druhý den večer, takže jsem musel najít ubytování. Oboje jsem chtěl vyřešit v místním informačním centru, asi 5 minut chůze od nádraží Greyhoundu.
Můj hostel v Knoxvillu zvenčí a zevnitř.
Ubytování šlo docela dobře - velmi milá a ochotná slečna v informačním centru vytáhla mapku s hotely a hostely a během chvíle jsem měl vybrán hostel (asi 10 minut chůze od centra za 16 USD za noc). Pak následovalo dlouhé hledání (slečna byla tak hodná, že za mě dokonce obtelefonovala několik míst)...a velké zklamání. Spoj do Oak Ridge ani do Cherokee prostě neexistoval. Ještě do Cherokee by se asi bylo možné nějak dostat s nějakou cestovkou, ale byl by to několikadenní výlet. Jediná možnost do Oak Ridge byla taxíkem za asi 90 USD - to by zřejmě bylo nejdražší muzeum v mém životě, takže jsem tuto možnost odmítnul. V každém případě tento neúspěch považuji za největší zklamání mé cesty.
Knoxville - denní a noční život.
V každém případě je Knoxville docela pěkné město s vycházkovým nábřežím, turistickým centrem, kde je spoustu obchodů, barů, muzeí nebo galerií, a nákupní zónou kolem města. Vlastní centrum není nijak velké, nákupní zóna stejně jako v Champaign není žádný ucelený komplex ale kilometry a kilometry se táhnoucí oblast obchodů, fastfoodů a sem tam nějaky supermarket. Stejně jako v Champaign funguje docela solidně městská doprava. Jinak najít v centru něco jako potraviny je docela složité a cesta z centra k nejvzdálenější části nákupní zóny (v podstatě konec města) trvá skoro hodinu. Nemají to ti američané jednoduché...
Knoxville, centrum města a nábřeží.
V centru, různě po městě i kolem města je vcelku hodně různých muzeí a dalších příležitostí, kam se podívat (v informačním centru se dají sehnat poměrně pěkné mapy a různí průvodci). Vcelku by mě toho docela dost zajímalo, ale byl jsem trochu svázán možnostmi dopravy a časem. Takže když už jsem se nedostal do Cherokee, tak jsem druhý den alespoň navštívil jedno z muzeí (nejen) místní historie - McClungovo muzeum.
Knoxville, jedna z budov univerzity a McClung Museum.
Zbytek dne jsem strávil prohlídkou města a přilehlého okolí. Večer jsem si vyzvednul batoh na hostelu (ochota majitele byla naprosto k nezaplacení) a kolem sedmé večer jsem vyrazil směrem na Richmond a Washington D.C.
Washington, D.C.
S jedním přestupem v Richmondu jsem před půl devátou ráno vystoupil ve Washingtonu. Na rozdíl od předchozí cesty všechno proběhlo naprosto hladce a bez zbytečných nervů. Obecně se asi dá říci, že cesta přes menší města je pohodovější, cestuje méně lidí, je méně stresu (i když je Washington velké město, tak to není průmyslové centrum jako Chicago, Indianapolis nebo Cincinati, kde to bylo dost hrozné).Mapa Washington - Greyhound, National Station, Capitol, the Mall s muzei, Bílý dům a Lincolnův památník.
Washington je na rozdíl od Champaign nebo Knoxvillu velké turistické centrum, což s sebou přináší některé nevýhody, ale i výhody. Nevýhodou je samozřejmě větší počet turistů a vyšší ceny za všechno - takže jsem za úschovnu zavazadel zaplatil 16 USD jen to hvízdlo. Výhodou je především solidní turistická vybavenost a hodně informací, které lze získat a trochu se tedy připravit na cestu předem, aby se pak člověk nemusel moc zdržovat (to je obzvláště důležité pokud ráno přijede a večer mu jede autobus dál).
Washington - hala National Station (vlakového nádraží) a Capitol.
Washington, kromě toho, že to je sídlo vlády a prezidenta USA, je také kulturní a turistické centrum. Velkou výhodou je, že většina těch nejzajímavějších a nejznámějších míst je soustředěna na poměrně malé oblasti mezi National Station (vlakové nádraží) a Lincoln Memorial, tj. asi 4 km, která se dá v pohodě projít pěšky. Tím nechci rozhodně tvrdit, že by se nic zajímavého nenašlo mimo tuto oblast - zcela jistě našlo, ale to pro mě nebylo aktuální. Takže jsem po tradiční fastfoodové snídani na Greyhound station vyrazil k National Station, což je pár minut chůze. Prošel jsem si nádraží a vyrazil směrem ke Kapitolu - monumentálnímu sídlu obou komor parlamentu USA. Někdy se možná dá i jít dovnitř, teď to ale nešlo.
Washington - Kapitol a cyklista (ten nešel nevyfotit).
Udělal jsem si pár fotek a pokračoval jsem dál na The Mall. Mall je podle průvodce bulvár od Kapitolu k Washington Memorial, podle mne spíš takové travnaté náměstíčko (asi 2 míle dlouhé) s překvapivě nezpevněnými chodníky. Na tomto prostranství je poměrně živo a zřejmě se tu dost často něco děje. Kolem Mallu jsou pak hlavně vládní budovy, muzea a různé galerie. Zajímavým úkazem jsou "joggující" američané. Podle toho, co jsem viděl, tak jogging je sport podobný běhu, který se ale provozuje zásadně na rušných třídách a v centrech velkých měst a jehož nezbytnou součástí jsou sluchátka MP3 přehrávače v uších. Obzvláště úsměvní mi přišli na místě joggující nadšenci u křižovatek (než se rozsvítila zelená na přechodu). Kdybych já takhle po poledni vyběhnul na náměstí v Plzni, tak mě asi někdo brzy odvede k lékaři, jestli mi nepřeskočilo ...
Washington - The Washington Monument a Kapitol z Mallu.
Pokračoval jsem po Mallu k Washington Monument s malou odbočkou k Bílému domu. Bílý dům mě trochu zklamal. Přísná bezpečnostní opatření nijak překvapující nejsou, ale na stavbu je vidět pouze od malé části chodníku před hlavním vchodem, kde se tísní velké množství turistů, takže toho moc vidět není. Kapitol mi z tohoto pohledu přišel zajímavější. Podle průvodce je Bílý dům zřejmě nejnavštěvovanější soukromé obydlí na světě, nicméně návštěvní hodiny jsou dost omezené.
Washington - The Lincoln Monument (foceno z Washington Monumentu) a Bílý dům.
Pak už jsem došel k Washington Monumentu, kamennému vysokému obelisku s americkými vlajkami kolem dokola. Zjistil jsem, že nahoře je vyhlídková plošina, ale bohužel jsem velmi rychle zjistil také to, že v 10 ráno už jsou lístky na celý den vyprodány. Za Washington monument začíná něco jako oblast památníků (památník Vietnamské války, památník Korejské války a další), jehož centrem je obrovský Lincolnův památník. Oblast památníků je něco jako park, je zde docela příjemná procházka, kde se dá koupit předražené občerstvení nebo si vyslechnout naučný výklad od některého z rangerů (tedy něco jako hlídač a průvodce v jednom).
Washington - The Lincoln Monument a Korean War Veterans Monument.
Po cestě zpět jsem se zastavil v National Museum of American History a National Air and Space Museum. Obě dvě muzea jsou zadarmo. Především Museum of American History je neuvěřitelně obrovské, jako exponáty zde člověk najde stroje, auta nebo třeba lokomotivy v životní velikosti. Důkladná prohlídka celého muzea během jednoho dne vůbec nepřipadá v úvahu, takže jsem akorát "proběhnul" technickou část. Muzeum letectví a kosmonautiky není tak obrovské, ale také velmi zajímavé. Zde jsem měl malý problém na vstupu, kde se prochází bezpečnostními rámy - nechal jsem si v baťůžku malý zavírací nožík, takže jsem byl vykázán ven. Bohužel tam nikde nejsou skříňky nebo úschovna, kde by si bylo možné věci nechat. Nakonec jsem ho zahodil do trávy před muzeem a při odchodu jsem si ho zase našel.
Washington - National Museum of American History a National Air and Space Museum.
Vyšlo mi to akorát, potom, co jsem si prošel muzea jsem se v klidu vrátil na Greyhound nádraží, vyzvednul si batoh a vyrazil k mému dalšímu cíli, k Niagarským vodopádům.
Niagara Falls - Niagarské vodopády
Z Washingtonu jsem vyrážel v 17:30, na Niagarských vodopádech (NY) jsem s jedním přestupem v Syracuse měl být v 7:50 druhý den. Při používání Greyhound pasu se nedá (tedy by se neměl dát!) koupit lístek najednou, ale jen do přestupní stanice, kde se musí koupit lístek na další. Už jsem si na to zvykl, takže jsem zahlásil, že chci lístek do Syracuse, ale protože jsem si nebyl jistý výslovností, tak jsem ještě dodal, že pak bych chtěl pokračovat do Niagara Falls. Dost protivná paní za přepážkou se mě zeptala, kam teda vlastně chci, jestli do Syracuse nebo do Niagara - samozřejmě jsem řekl do Niagara - a tak jsem překvapivě dostal lístek z Washingtonu do Syracuse i z Syracuse do Niagara. Jaké jsem měl zase jednou štěstí se ukázalo v Syracuse, kde byla v noci (asi kolem třetí) přepážka zavřená, takže bych si tam žádný lístek nekoupil.Mapa Niagarských vodopádů - Niagara Falls.
K autobusům (a nejenom k nim) musím napsat ještě jeden poznatek - klimatizace. Na rozdíl od ČR je v USA klimatizace v podstatě všude, v dálkových autobusech je to samozřejmost, ale i v městských autobusech a v podstatě ve všech budovách - restaurace, nákupní centra, hotely apod. Na první pohled by se mohlo zdát cestování v pěkně vychlazeném autobuse příjemné, ale ve skutečnosti to není žádná výhra. Pokud je člověk celý den v klimatizované místnosti, tak není problém. Pokud ale chvíli pobíhá venku v 35 °C a pak chvíli jede autobusem, kde přímo na něj fouká studený vzduch z klimatizace, tak to je vyloženě o nachlazení. Stejně tak mi byla vyloženě zima v dálkových autobusech. Takže jsem pěkně rozpálený a lehce opocený z celodenní procházky sednul do autobusu, obléknul si mikinu a ucpal otvory větráčků papírovým kapesníčkem.
Kolem osmé ráno jsem úspěšně přistál v Niagara Falls, NY, uložil si batoh do úschovny - tentokrát pouze za 9 USD a vyrazil vstříct vodopádům "uprostřed kanadsko-americké divočiny". (NY, tj. New york, je důležité - jiná zastávka Niagara Falls je také na kanadské straně).
Niagarské vodopády - American Rapids (peřeje) a American Falls (foceno z Goat island).
Ta "divočina" je samozřejmě žert. Hodně lidí v Čechách má možná pocit, že Niagárské vodopády jsou úžasný přírodní výtvor někde uprostřed lesů a skal - no, jedno z prvních zásadních zjištění je, že tento opravdu jedinečný úkaz je v podstatě v centru města - jak z kanadské tak z americké strany. Od zastávky Greyhoundu je to pěšky k vodopádům a zároveň do centra města nějakých 5-10 minut chůze. Na americké straně je výraz "centrum města" zřejmě trochu přehnaný (na kanadské straně se mi to zdálo trochu větší - ale z Kanady je na vodopády vidět lépe). Lepší označení by bylo asi vesnice nebo turistická osada, kde "centrum" je větší plocha u budovy turistického centra, v jejímž okolí jsou nějaké hotely, restaurace a prodejny se suvenýry. Takže jsem se za 12 USD nasnídal, mezitím otevřeli turistické centrum, kde jsem si vzal mapku (a kde je poměrně velký fastfood a kde se především prodává množství neuvěřitelně kýčovitých suvenýrů) a vyrazil jsem k atrakci.
Niagarské vodopády - procházka pod American F. a loď pod Horseshoe F.
Turistická atrakce je zřejmě to nejvýstižnější pojmenování pro Niagarské vodopády. Kromě prohlídky vodopádů z různých míst (to je zadarmo) se nabízí spoustu placených atrakcí - od těch "základních" jako je např. procházka pod American Falls, výlet lodí pod Horseshoe Falls nebo vyhlídková věž až po ty exotičtější jako jsou např. rychlé čluny nebo prohlídka z vrtulníku. Velkou výhodou je, že to nejzajímavější je koncentrované na poměrně malé ploše a základní prohlídka se dá v pohodě stihnout za den. Jen bych upozornil, že i v mimosezónním období je zde poměrně dost turistů.
Niagarské vodopády - American Falls ze spoda a kanadská strana přes Horseshoe Falls.
Vyrazil jsem na Goat Island (ostrov), odkud je z americké strany asi nejlepší výhled na vodopády. Na Goat Island se člověk dostane pěšky i autem přes most přes American Rapids. Na ostrově jsou turistické chodníky, nějaké občerstvení, několik vyhlídek na vodopády a různé jiné placené atrakce. Neodolal jsem a za 12 USD jsem se nechal svézt (výtahem - jinak se tam nedá dostat) na jakousi vyhlídkovou promenádu pod vodopády. Celá prohlídka trvá pár minut - turisté vyfasují sandále a pláštěnky a v podstatě se nechají osprchovat. Pohled na vodopády zespoda je docela zajímavý, bohužel toho nejde moc nafotit, pokud nemáte nepromokavé pouzdro na foťák. Plášťenka a sandále (obojí si můžete nechat, pokud chcete) jsou sice bezvadné, ale úplně stoprocentně lehčímu navlhnutí nezabrání - takže třeba kalhoty, i když jsem je důkladně ohrnul, jsem měl trochu mokré.
Niagarské vodopády - pohled ze břehu USA a pohled z mostu mezi Kanadou a USA.
Když jsem si prošel všechny vyhlídky, namířil jsem k mostu do Kanady, protože z kanadské strany je mnohem lepší výhled než z americké a je tam i více zajímavostí. Po ověření formalit (jestli do Kanady mohu a hlavně jestli se pak dostanu zpátky) jsem bez problémů přešel na kanadskou stranu - víza pro Českou republiku Kanada zavedla až o dva měsíce později. Na Kanadské straně je možné si vodopády prohlédnout z široké promenády s vyhlídkami, která se táhne podél celého břehu. Stejně jako v USA je možné se zúčastnit různých atrakcí, příjemné překvapení je, že všude lze bez problémů platit americkými dolary. Kdo má třeba pocit, že je i po prohlídce spodní části American Falls příliš suchý, může se za cca 10 USD projet na lodi pod Horseshoe Falls - jako já (lodě ale samozřejmě jezdí i z amerického břehu). Opět jsem vyfasoval pláštěnku, ale tentokrát už bez sandálů, což byla dost chyba. Zřejmě díky rozdílu výšek (teplot, tlaků ... ?) to dole dost profukovalo, což mělo za následek, že voda padala nejen zhora, ale také stříkala ze všech stran. To zase mělo za následek to, že jsem měl totálně mokré boty a spodek kalhot. Ale co, člověk se neprojíždí každý den pod Niagarskými vodopády.
Niagarské vodopády - American a Horseshoe Falls z vyhlídkové věže v Kanadě.
Poslední, co jsem měl v úmyslu navštívit, byla vyhlídková věž Skylon Tower (pořád ještě v Kanadě). Za dalších asi 12 USD jsem se vyvezl na skvělou vyhlídku, ze které jsou úžasně vidět celé Niagarské vodopády - tuto atrakci mohu rozhodně doporučit, protože podobný pohled by byl možný maximálně tak z vrtulníku a to by byl pohled řádově dražší. Na věži (ostatně stejně jako téměř kdekoliv jinde ve městě - jak na kanadské tak americké straně) si lze samozřejmě zase vybrat z nepřeberného množství úžasně kýčovitých upomínkových předmětů nebo si koupit patřičně předražené občerstvení - plechovku ledového čaje, kterou jsem ve fastfoodu v turistickém centru koupil za 3 USD, jsem pak v Chicagu v obchhodě koupil za 70 centů. Vůbec lze celkově konstatovat, že návštěva Niagarských vodopádů není úplně nejlevnější záležitost - dolárky za atrakce a občerstvení mizely docela rychle a to jsem tam byl sám a myslím, že jsem nijak přehnaně nehýřil.
Niagarské vodopády - řeka Niagara.
Na kanadské straně Niagarských vodopádů by určitě bylo možné najít další zajímavé věci k vidění nebo návštěvě, ale to už by bylo na více dní a nejlépe s autem (vyhlídka Niagara's Fury, projížďka po Niagara River nebo lanovka přes Whirlpool a další). Kromě toho začalo dost pršet, takže jsem na nějaké větší vycházky ztratil chuť a pomalu jsem se vrátil na americkou stranu. Ještě malá technická poznámka - při odchodu z Kanady se prochází turniketem a je potřeba zaplatit jakýsi manipulační poplatek 50 centů - a je nutné mít drobné!.
Po deštíku se zase objevilo slunce a já jsem měl ještě trochu času, takže jsem se rozhodl na procházku podél Niagara river až k Whirlpoolu. Podél řeky vede několik turistických stezek. Vybral jsem jednu z nich, která se táhla ve srázu blíž k řece. K mému zklamání se asi v polovině cesty pod rozestavěným mostem objevily cedule "zákaz vstupu" a "systém monitorován kamerami". Drze jsem prošel dál, ale cesta opravdu končila, tak jsem se obrátil a ještě ve mě začal hlodat červík pochybnosti, jestli ten kamerový systém třeba náhodou nefungoval a teď už nevyráží bezpečnostní vůz s černě oděnými muži a s cílem zatknout a uvěznit narušitele. Musel jsem se vrátit poměrně velký kus, abych se dostal až na silnici nahoře, vedle které vedla jiná turistická trasa. Ta byla vyasfaltovaná, široká jako silnice a kdybych měl kolo nebo in-line brusle, tak by to nemělo jedinou chybu. To jsem bohužel neměl. Chodník vede většinou vedle silnice po jedné a kaňonem po druhé straně až k místu, kde se řeka lomí téměř do pravého úhle a kde tak vzniká jakýsi kruhový bazének - neboli Whirlpool. Kousek před Whirlpoolem jsou docela pěkné peřeje (Whirlpool rapids), na řeku ale bohužel po většinu cesty přes zarostlý břeh není vidět. Kdybych měl více času, tak bych to zkusil z kanadské strany, kde to vypadalo, že výhled bude lepší. Po chodníku by se asi dalo ještě pokračovat dál, ale ani na to už jsem čas neměl, tak jsem se otočil zpět k Niagara Falls.
Niagarské vodopády - American Falls a American Rapids v noci.
Procházka kolem Niagary měla jeden příjemný dopad - uschly mi všechny mokré věci, včetně bot. Takže jsem zkontroloval, jestli v úschovně mají otevřeno až do odjezdu autobusu ve 22:00 a spokojený se vrátil zpět do "centra", kde jsem si dal něco k večeři a zbytek času strávil noční podívanou. Niagarské vodopády i American Rapids jsou večer barevně nasvěcovány (nevím jestli vždy nebo jsem měl pouze štěstí), což je velmi hezké a velmi působivé. Trochu mě mrzelo, že jsem večer už neměl čas (a ani jsem nevěděl, jestli to jde) si tu barevně nasvícenou scenérii prohlédnout z Kanady, ale i z USA to bylo velmi pěkné. Udělal jsem ještě několik fotek, v deset hodin jsem nasedl do autobusu a přes Buffalo a Cleveland vyrazil k Chicagu.
Chicago
Počasí se na rozdíl od prvních dní v Champaign, Knoxvillu a Washingtonu (kde jsem si spálil krk) trvale zhoršilo, takže většinu cesty pršelo a já jsem jenom doufal, že nebude pršet i celý den. Nakonec jsem měl docela štěstí, protože i když bylo pošmourno, tak až na malou chvilku nepršelo a dokonce byla v rámci možností i vcelku dobrá viditelnost.Mapa Chicaga - autobusové a vlakové nádraží, Navy Pier, Sears Tower, John Hancock Observatory.
Ráno před desátou jsem dorazil do Chicaga. Protože jsem večer jel vlakem do Aurory, což je menší město kousek od Chicaga, tak moje první cesta vedla na vlakové nádraží, kde jsem si chtěl v úschovně nechat batoh a zjistit kdy a odkud mi jede vlak. Z Greyhoundu to naštěstí ani v Chicagu není daleko, cesta pěšky trvá pár minut. Na nádraží jsem po chvíli hledání pochopil zásadní věc, že vlak není jenom Amtrak. Nicméně Amtrak zřejmě zajišťuje hlavně (nebo pouze) dálkové spoje, kdežto příměstské spoje zajišťuje někdo jiný - minimálně se tomu neříká Amtrak. Důležité je, že jsou jinde prodejny lístků i nástupiště. Nakonec jsem se nějak zorientoval, sehnal si jízdní řád, koupil zpáteční lístek do Aurory, našel úschovnu (pouze skříňky, naštěstí je tam ochotný chlapík, který ochotně pomůže a poradí a dokonce zadarmo) a vyrazil do víru velkoměsta.
Chicago - centrum města mimo "mrakodrapovou" zónu.
Abych se přiznal, tak mě Chicago jako takové příliš neuchvátilo - ale to není nijaká kritika, mě velká města obecně moc neuchvacují. Centrum Chicaga tvoří jakási bussines zóna, kde jsou vyfešákované mrakodrapy, hotely, sídla společností, obchody a takový ten typický ruch velkoměsta. Nazval bych to mrakodrapovou zónou. Tato oblast je pro návštěvníka určitě zajímavá (na bydlení mi už tak zajímavá nepřijde), ale není zas až tak úplně rozlehlá. Kolem ní je nepříliš vzhledná městská zástavba s obchody, firmami, fastfoody a dále (tam už jsem nebyl) asi i rezidenční čtvrti, továrny, parky (podle Wikipedie seměstu přezdívá Město v zahradě) apod. Tato oblast se asi potáhne desítky kilometrů daleko - přeci jenom je Chicago asi desetimilionové město. Alespoň tak se to jevilo mně.
Chicago (mělo by se vyslovovat asi 'šikágou', jak jsem byl poučen hned první den, a nikoliv 'čikego', jak to dělá většina čechů) je asi typické americké průmyslové velkoměsto a určitě je zde nepřeberné množství galerií, muzeí, zajímavých budov a dalších atrakcí, jejichž prohlídka by byla na mnoho dní. Vybrat ale to nejzajímavější pro jednodenní návštěvu není úplně jednoduché. Krom toho, když se zeptáte místních, co by vám doporučili, zřejmě vás pošlou například do Navy Pier - to je velmi oblíbené zábavní, výstavní a kongresové centrum (no, takový lunapark). Určitě zajímavé pro obyvatele Chicaga, ale pro mě už tak moc ne.
Chicago - Chicago River - mrakodrapová zóna a pohled z Michiganského jezera.
Nakonec jsem usoudil, že pro vytěžení maxima z minima času, který jsem měl k dispozici, bude nejlepší projížďka na vyhlídkové lodi po řece Chicago River, která v podstatě protéká centrem města, a návštěva jednoho z vyhlídkových mrakodrapů (Sears Tower nebo John Hancock Observatory). Projížďka na vyhlídkové lodi stojí asi 25 USD (ta nejdelší - to znamená po Chicago River do města a pak kousek na Michiganské jezero - lze i na kratší) a trvá 90 minut, takže v porovnání s atrakcemi na Niagara Falls je vlastně dost levná. Projíždí se nejdříve mrakodrapovým centrem, což je docela úchvatný pohled, a potom se přes zdymadlo vyjede na Michiganské jezero, kde se udělá malé kolečko a odkud je docela zajímavý pohled na centrum (downtown) Chicaga. Téměř celá doba výletu, vyjma krátkého úseku na Michiganském jezeře, je provázena výkladem - většinou informace o tom, která budova je jak vysoká a kdo a kdy ji postavil, případně kdo ji obývá. Po pravdě řečeno jsem byl docela rád, když slečna na Michiganském jezeře na chvíli ztichla a já se mohl v klidu kochat výhledem na prales mrakodrapů. Jen tak mimochodem, cesta s water-taxi (tedy vodní taxi) po Chicago River (využil jsem další den při zpáteční cestě na nádraží - trasa po řece je o něco málo kratší než s výletní lodí) stojí asi 2 USD.
Chicago - Sears Tower a pohled z John Hancock Observatory (severní směr).
Můj druhý cíl vedl na vyhlídkovou věž. Nejvyšší budovou v Chicagu je Sears Tower (454 nebo 443 m - našel jsem různé údaje), ale průvodkyně na lodi tvrdila, že tam se jít nedá (kecala, později jsem zjistil, že dá) a navíc byla špička Sears neustále tak nějak v oparu. Vybral jsem si proto John Hancock Observatory - druhou (podle průvodce, podle Wiki třetí) nejvyšší budovu v Chicagu s vyhlídkovou terasou v 94. patře (vstup tuším kolem 15 USD). Na terase je samozřejmě možnost občerstvení (taková minirestaurace) a prodejna suvenýrů. Kromě toho se před vstupem do výtahu (pozadí byla zeď, nevím jestli tam pak vložili nějaký obrázek) člověk může nechat vyfotit na památku - s tím ale už dost vehementně otravovali u atrakcí na Niagarských vodopádech. A pak se člověk může ještě nechat vyfotit nahoře na vyhlídce (je to uzavřený zasklený prostor, nikoliv venkovní terasa) před fotografií mrakodrapu - takže to na fotce "vypadá", jako kdyby myl zvenčí okna. No úžasné, ale za tyto upomínky už jsem opravu neutrácel.
Výhled z terasy je ale úžasný. Měl jsem i docela štěstí, protože se na chvíli protrhala obloha a udělalo se docela hezky. Viditelnost na dálku nebyla sice optimální, ale Chicago bylo vidět dobře. Krásně bylo vidět na okolní o něco nižší věžáky (nevím proč mám pořád tendenci říkat paneláky), pláže s promenádami na pobřeží Michiganského jezera i do daleka se táhnoucí "nízkopodlažní" čtvrti města. Asi bych nahoře vydržel docela dlouho a třeba si dal jedno výškové kafíčko a kochal se pohledem na velkoměsto. Ale jako už mnohokrát - pomalu se blížil čas odjezdu mého vlaku. Takže jsem se rozloučil s vyhlídkou a vydal se zpět k nádraží.
Chicago - Pohled z john Hancock - někteří obyvatelé Chicaga se zjevně mají docela dobře.
Malinko jsem neodhadl čas, takže zpět na nádraží jsem nejdříve rychle šel, pak chvílemi popobíhal a nakonec už běžel. Doběhl jsem do úschovny, vyzvedl si batoh a spurtem vyrazil na nástupiště, kde jsem chvíli pobíhal sem a tam jako trouba. Měl to být poslední rozumný vlak do Aurory, tak jsem moc stál o to, abych ho stihnul. Nějaký chlapík, kterého jsem se zoufale ptal, odkud to jede, mi s úsměvem a slovy "slow down" (něco jako zpomal - tedy abych se uklidnil) vysvětlil, že vlak už je 20 minut pryč a že další jede za čtvrt hodiny. Chvíli trvalo, než jsem pochopil, že jsem celou dobu hledal spojení ve víkendových (tedy úplně jiných) jízdních řádech. Potom, co jsem takto pěkně pobavil několik zaměstnanců vlakového nádraží, jsem už v klidu a úplně zpocený odešel na nástupiště, odkud mi za pár minut jel vlak do Aurory.
Před mojí návštěvou USA jsem se snažil najít co nejvíce užitečných informací na cestu. Od přátel jsem také sehnal kontakt na jednoho jejich známého (Jiří tedy George), původem Čecha, který už dlouhá léta žije v USA - v současnosti právě v Auroře. Já jsem původně pouze poprosil o nějaké informace o USA a Chicagu (praktické informace na cestu, nějaké rady co navštívit a tak podobně) a on mi kromě toho nabídnul, že u nich mohu přespat. To jsem s radostí přijal - kromě toho, že mi to dost usnadnilo moji poslední noc v Chicagu, tak bylo příjemné popovídat si po čase s někým česky a také jsem se docela těšil, že uvidím a uslyším něco o tom, jak se žije v USA, zase trochu z jiného pohledu než mají třeba rodilí američané (krom toho na mě američané jaksi hovořili anglicky - trochu se sice domluvím, ale není to nic moc a občas mi něco uteče). Takže tím Jiřímu i jeho rodině ještě jednou mockrát děkuji za skvělé přijetí.
Chicago - Cesta vlakem do Aurory a letiště.
Aurora je menší město asi 45 minut jízdy vlakem od Chicaga a je to v podstatě poslední stanice tohoto příměstského spoje, takže jsem se měl čas vydýchat, trochu uschnout a ještě se porozhlédnout po okolí. Trochu mě překvapilo jak vypadaly zastávky - malý nástupní ostrůvek a obrovské parkoviště. Původně jsem chtěl aby mi Jirka dal jeho adresu s tím, že k nim nějak dojdu (abych ho moc neobtěžoval) - ale bylo mi sděleno, že adresa mi k ničemu není a ať zavolám. Takže jsem po příjezdu do Aurory zavolal a Jirka pro mě přijel na nádraží. Až po cestě z nádraží jsem pochopil, jak naivní byla moje původní představa a zároveň i ty parkoviště na vlakových zastávkách. Nedocenil jsem totiž roztahanost měst v USA - z nádraží domů to totiž může být ještě docela pěkný kus (tuším asi 10 minut jízdy autem). Takže i když z místa, kde člověk bydlí, jede vlak, na nádraží je potřeba se nějak dostat - samozřejmě autem, které se nechá na parkovišti a jede se vlakem do práce. To je hodně zvláštní z našeho pohledu - doma to mám na nádraží 10 minut chůze a auto bych tam rozhodně neměl kde nechat. Ale pro Američany je to asi ekonomičtější než jet autem třeba do Chicaga - když pominu zácpy na silnici, tak jsem si všimnul, že parkovné v centru Chicaga může být i 5-10 USD na hodinu a to už je docela dost.
Do Aurory jsem přijel tuším někdy po osmé večer. Po cestě mi Jirka říkal, že budu spát ve sklepě. Představil jsem si takový ten standardní český sklep, kde se uskladňují brambory a jablka, a trochu jsem se zarazil. No, naštěstí si ze mě jenom trošku utahoval - byl to sice prostor jakoby pod barákem (z tohoto pohledu tedy možná sklep), ale jinak naprosto standardní obytná místnost. Krátce jsme si popovídali a šlo se spát - Jirka vstával do práce něco po 4 ráno, tak se chtěl alespoň trochu rozumně vyspat (mě jel první vlak zpět do Chicaga v půl páté a protože jsem se chtěl před odletem ještě projít po městě, tak mi to vcelku i vyhovovalo). Jinak, celkově jsem získal takový pocit (nejen od Jirky), že se v USA pracuje tak nějak trochu víc než u nás. Třeba jeden chlapík v autobusu na mě koukal, jako kdybych přiletěl z Marsu, když jsem mu řekl, že většina lidí u nás po osmi hodinách práce skládá náčiní a jde si po svých koníčkách a zálibách.
Poslední den a odlet z USA
Po několika nocích v autobusu jsem se úžasně vyspal, takže ani vražedná ranní hodina mi moc nevadila. Jirka mě hodil na vlakové nádraží a já vyrazil vstříct posledním hodinám v USA - letadlo z Chicaga mi letělo něco po jedné hodině odpoledne. Původně jsem myslel, že se ráno ještě vyvezu na Sears Tower a shlédnu východ slunce z jedné z nejvyšších budov na světě. Bohužel počasí se definitivně zkazilo, takže od rána pršelo a horní poloviny mrakodrapů byly v mracích. Za takových podmínek opravdu nemělo význam platit další dolary za vyhlídku. Udělal jsem si proto jen malou ranní procházku na Navy Pear, odkud jsem se vodním taxi svezl zpět do centra k vlakovému nádraží. Ve vodním taxi jsem se chvíli bavil s "kapitánem" ... když se dověděl, že jsem z Čech tak začal povídat něco o "Dvorakovi". Nějak jsem hned nepochopil o co mu jde, tak jsem začal žvatlat něco o tom, že vím, kdo to je a že byl v USA a možná ještě nějaké hlouposti. Když jsem se vypovídal, což naštěstí vzhledem k mé mizerné angličtině netrvalo dlouho, tak mi došlo, že Dvořák hraje celou dobu z reproduktorů na lodi. No nic, oba jsme byli rádi, že jsme se pochopili a já jsem vyrazil pro zavazadla do úschovny.
Pohled z letadla.
Chicago má poměrně solidní a nepříliš drahou městskou dopravu (autobusy, vodní taxi), příměstské vlaky a kromě toho také metro. Autobusy se stejně jako v ostatních městech, kde jsem byl, platí u řidiče (tuším dolar padesát), vlaky v pokladně na nádraží (zpátečka do Aurory asi kolem 10 USD, ve vlaku chodí průvodčí) a metro v automatu u turniketů před vchodem (je potřeba mít drobné - tuším také kolem 2 USD). Jak městské autobusy tak metro přitom jezdí poměrně dost frekventovaně, takže není problém se někam dostat. Letiště O'Hare, ze kterého jsem odlétal, je asi půl až třičtvrtě hodiny metrem z centra. Vystoupil jsem přímo na nádraží podle plánku (ty se zadarmo dají sehnat na mnoha místech na letišti) jsem snadno našel můj odbavovací "gejt". Tady mě čekal malinký problém - odbavení probíhalo pomocí automatů, což jsem samozřejmě neuměl. Požádal jsem o pomoc paní u vedlejší přepážky, ale ani té to nešlo (bodejď by taky jo, když jsem měl špatně vyplněnou elektronickou letenku a nesouhlasilo mi jméno na letence s pasem). Trochu mi zatrnulo, ale nakonec paní vše bez jediného problému vyřešila, já jsem odevzdal pití, které jsem si hodinu předtím koupil (nějak jsem na to zapomněl) a ponořil jsem se do letištních prostor.
Zpět jsem z Chicaga letěl přes Atlantu, kde jsem měl přesednout na přímý let do Prahy. Cesta standardně (je vcelku jedno jestli přes New York nebo Atlantu) trvá kolem 12 hodin a v Atlantě jsem měl poměrně dost času na přestup, přes bezpečnostní kontroly jsem prošel i s chybou v letence, takže jsem před sebou neviděl žádný problém - jenom klidný příjemný let domů. Dopadlo to ale trochu jinak. V klidu jsme přiletěli nad Atlantu, kde jsme ale asi hodinu kroužili a poté jsme se obrátili směrem na cca hodinu vzdálený Birmingham (samozřejmě to není ten Birmingham v Británii) - prý kvůli bouřce. V Birminghamu jsme přistáli - je to spíš takové polní letiště, ale zjevně jsme "v tom" nebyli sami, protože podle frekvence přistávajících velkých dopravních letadel to vypadalo jako někde na manévrech. V Birminghamu jsme asi hodinu, možná hodinu a půl stáli (stále na palubě letadla!), aniž by kdokoliv věděl, co se bude dít. Vyjedli a vypili jsme bar v letadle (v těchto malých vnitrostátních letadlech je opravdu minibar - to nebylo těžké), dotankovali a vrátili se zpět do Atlanty, kde už jsme tentokrát přistáli - to už byl spoj do Prahy samozřejmě dávno pryč. Na letišti v Atlantě to bylo výborné - tisíce pobíhajících cestujících, kteří jako já nestihli svůj přípoj a řešili co dál. Hned u výstupu jsem odchytnul nějakého "delegáta" (tedy zaměstnance letiště, který měl pomáhat zmateným cestujícím - alespoň tak jsem jeho funkci pochopil a to také docela ochotně dělal), který mi něco vytisknul a někam mě poslal. A tak to bylo ještě několikrát - u přepážky si vždy prohlídli letenky a poslali mě zase k jiné přepážce. V jednu chvíli jsem pochopil, že se mě paní ptá jestli chci hotel - nechtěl jsem, chtěl jsem být co nejdříve doma. Nakonec jsem se ocitl u gejtu před vstupem do letadla. Dal jsem pánovi u přepážky lístky a chtěl mu něco vysvětlovat - nenechal mě říci ani první slovo, že se prý musí soustředit a něco velmi rychle udělat. Pár minut něco klohnil na počítači, pak mi podal lístky se slovy "You are ready to go!" a ukázal směrem ke gejtu (teda něco jako "A švihej!"), tak jsem letěl do Paříže. Letadlo startovalo prakticky chviličku po tom, co jsem se nalodil. Ještě u vstupu do letadla jsem se naivně pokusil zeptat, kde jsou moje zavazadla - prý letí se mnou.
Z Paříže jsem už bez větších problémů odletěl do Prahy, kde jsem byl někdy odpoledne. Nakonec jsem tedy přistál docela dobře - jen o pár hodin později než jsem měl. Později jsem ještě musel řešit zelenou kartičku, kterou mi imigrační úředník v USA jaksi zapomněl odebrat (respektive žádného jsem nepotkal) - tu bylo nutné poslat do Washingtonu společně s kopií letenek. Jo, a zavazadla mi přišla domů o tři dny později.
Zajímavosti a postřehy
- Vstup do USA - Vstup do USA se po zrušení vízové povinnosti úžasně zjednodušil. Je potřeba vyplnit nepříliš dlouhý ESTA formulář, který se vyplňuje přímo na webových stránkách (United States Travel Authorization Application). Do formuláře se vyplní nějaké nacionále, číslo pasu ( Pozor! Musí to být nový typ pasu s biometrickými údaji! Bez toho to nejde!) a zodpoví se pár otázek typu "Jste členem teroristické organizace?" apod. Vyhodnocení (registrace) přijde během několika sekund. Aplikace a formulář je pak uložen na webu a je důležité si zapsat číslo registrace. Pokud je vyhodnocení kladné, hurá na letiště! Ale pozor (opět), kladně vyřízená registrace neznamená nárok na vstup, poslední slovo má imigrační úředník na hranicích (tedy většinou letišti), který buď pustí nebo také nemusí pustit. Při vstupu pak návštěvník dostane do pasu zelenou kartičku, která ho provází celý pobyt a kterou je třeba hlídat jako oko v hlavě. Tuto kartičku pak při odjezdu ze států odebere imigrační (nebo nějaký jiný) úředník. Pokud se tak nestane (jako třeba v mém případě - prostě jsem žádného nepotkal), pak je to nepříjemnost navíc. Z hlediska imigračního úřadu člověk v takovém případě území USA neopustil a časem je pak vedený jako nelegální imigrant (aniž by o tom třeba věděl - to se dozví, až když mu přijde negativní vyjádření k případné další žádosti o vstup). Není ale třeba panikařit, kartičku lze poslat po návratu poštou na imigrační úřad do Washingtonu, nejlépe s kopií pasu a letenky (palubního lístku) ze zpáteční cesty.
- Rezervace a placení kreditní kartou - kreditní karta (opravdová kreditka, nikoliv debetní karta, která se většinou používá u nás a kterou mám i já) se v USA využívá velmi často jak na placení na místě tak na rezervace, tedy zaplacení předem. Já jsem platil hotově a s cca 1200 USD po kapsách jsem vypadal přinejmenším exoticky. Řidiče autobusu z Chicaga do Champaign jsem platbou 40 USD v hotovosti trochu překvapil a recepčního v hotelu jsem při placení něco přes 400 USD vyloženě rozhodil. Ani v jednom případě neměli peníze na vrácení a i později, když jsem někde vytáhnul třeba 50-ti dolarovou bankovku, tak ji odmítli vzít (jako že nemají zpátky). V některých případech to bez kreditky může být asi dost složité - např. pokud si někdo chce půjčit auto.
- Champaign, Illinois - Champaign-Urbana je městská oblast tvořená městy Champaign, Urbana a Savoy. Nejvýznamější institucí v Champaign je místní univerzita ( University of Illinois), která patří k největším veřejným univerzitám v USA. Město vzniklo někdy kolem roku 1830, univerzita v roce 1867. Na americké poměry se z mého pohledu jedná o menší město. Původně se jednalo o farmářskou osadu - jeden Američan v Plzni mi dokonce sdělil, že v Champaign a Illinois není v podstatě nic zajímavého, že to je placka, kde jsou pouze farmy. No, to je trochu přehnané, Champaign je docela pěkné město (kopců ale v Illinois opravdu moc není). Wikitravel ho popisuje jako rostoucí, kosmopolitní a etnicky různorodé, s moderním urbanistickým cítěním, trochou tradičního průmyslu a rozvíjejícím se technologickým a informačním sektorem. To ale v každém případě vyplývá z přítomnosti univerzity, která je největším zaměstnavatelem v okolí a na které studuje přes 40000 studentů. V Champaign je několik muzeí, divadel, spousta barů, restaurací a během roku se tam asi koná dost různých festivalů a podobných akcí. Pokoušel jsem se navštívit Champaign County Historical Museum, nicméně měli zrovna zavřeno a po pravdě řečeno mi to zvenčí přišlo spíš jako taková špeluňka. Další zajímavosti by mohly být v okolí Champaign, kam se ale bez auta není šance dostat.
- Illini Union - Něco mezi hotelem a kongresovým centrem. Větší část budovy jsou různé sály, konferenční místnosti, informační centra apod. Cena je asi 100 USD za noc, co je v těchto místech vcelku běžné, ale určitě se dá sehnat i levnější. Při rezervaci je nutné dávat pozor na to, že na internetu se často uvádí cena bez dalších poplatků, takže se "katalogová" cena a cena při placení může trochu lišit (samozřejmě směrem nahoru). Samotný hotel mi přišel průměrný - spíš imitace snídaně než skutečná snídaně, hostům je k dispozici pouze jakýsi malý sál na cvičení, a pokoj byl miniaturní (i když je na pokoji k dispozici fén, kávovar, žehlička a žehlicí prkno a obrovská plazmová televize - skříň na věci tam ale už není). O švédských stolech k snídani nebo hotelovém bazénu si hosté mohou nechat leda zdát. Za 100 USD za noc nic moc.
- Nákupy a hospody - Příliš velké očekávání přináší velké zklamání. Ceny byly přibližně na úrovni cen v Čechách a i výběr zboží byl podobný. Nákup by se možná vyplatil u některého zboží ve vyšších cenových kategoriích, ale u standardního zboží ne. Obchod s výpočetní technikou nebo sportovní obchod jsem v obchodních centrech dokonce měl problém najít. Když jsem později v Chicagu měl možnost porovnat cenu u stejného typu notebooku s cenou v Čechách (internetový obchod, cca 9000 Kč), tak byl v USA asi o 1500 Kč levnější, ale bez adaptérů pro Evropu a bez mezinárodní záruky. O něco příjemnější zjištění mě čekalo večer v hospodě - točené pivo se dá koupit od 1.50 do 2.50 USD, podle místa a značky, což je solidní cena. I chuťově jsou piva podobná jako u nás, tedy vcelku dobrá. Mě osobně nejvíc chutnal asi americký Budweiser. Zajímavostí je, že u každého vstupu do hospody, případně na baru při objednávce, se kontroluje věk, to znamená řidičák, pas nebo něco jiného. Bez výjimky, tedy i u plešatých a fousatých jako jsem já. Zákon o zákazu podávání alkoholu mladistvým se tu zjevně bere o něco vážněji než u nás.
- Doprava a Greyhound - Rozloha USA je oproti Čechám mnohonásobná a síť veřejné dopravy i proto není ani zdaleka tak hustá jako u nás. Vcelku na rozumné úrovni podle mých zkušeností bývá městská doprava. Síť vlakových spojení (Amtrak) je dost řídká, propojena jsou pouze velká centra a vlaky jsou i poměrně drahé - o letecké dopravě nemluvě. Nejekonomičtější a samozřejmě nejméně komfortní, takže v USA tak trochu podřadnější ( funkční toaleta a klimatizace je ale standardem) je asi cestování autobusem. Na dálkovou autobusovou dopravu má přitom téměř monopol společnost Greyhound, která jezdí v celých USA a také v Mexiku a Kanadě. Ostatní společnosti (např. Peter Pan) jsou řádově menší a některé z nich velmi často zajišťují spoje pro Greyhound. Cestování Greyhoundem se trochu liší od našich běžných autobusů. Po zakoupení lístku na přepážce se čeká u daného "gejtu" v hale. Chvíli před odjezdem se otevřou dveře a projde se kontrolou lístků, při které se také odevzdávají zavazadla, která jsou opatřena štítkem s cílovou stanicí, stejně jako v letadle. To je sice pěkné, že se o zavazadla "nemusíme" starat, ale vede to (obdobně jako v letadle) k občasné ztrátě zavazadel. Také proto se na štítek a při koupi lístku vypisují kontaktní adresa a telefon pro případ ztráty - aby je bylo kam poslat. Bohužel, pouze v rámci USA, co je pro cestovatele bez adresy ve Státech trochu problém. Ani na autobus nejsou lístky nijak extrémně levné - 3 hodinová cesta (asi 150 mil z Chicaga do Champaign) stojí od 30 do 60 USD, podle společnosti. Sedmidenní Discovery pass, tj. časová jízdenka na Greyhound za 200 USD (v průběhu sedmi dní se bez omezení jezdí zadarmo), je proto velmi výhodná - já jsem za 5 dnů ujel přes 3000 km (existuje také patnáctidenní za 300 USD). Discovery pas nicméně přináší jednu záludnost - pokud na trase přestupujete, pak standardně koupíte lístky na všechny navazující spoje najednou. S Discovery pasem pouze na jeden přímý spoj, co může být velká komplikace, pokud jsou kratší časy na přestup (musíte vystoupit, počkat až řidič vyndá váš batoh, utíkat do haly, vystát frontu, koupit lístek a utíkat zpět k vašemu gejtu). Samotná jízda je v porovnání s rozrachtanou karosou docela komfortní. Velmi často jsem se setkal také s úvodním proslovem řidiče k cestujícím, kdy je vítá a vysvětluje jim jak se chovat v průběhu jízdy a v případě nehody (podobně jako je tomu v letadle). Z mého pohledu vyloženě tragická je v USA situace s lokální dopravou. Místní spoje většinou zajišťují lokální charteroví dopravci, jako je např. Illini Express (kterým jsem jel z Chicaga do Champaign)... Pokud nějaké takové vůbec existují. Jak jsem sám poznal, tak dostat se do 20 km vzdáleného sousedního města může být bez vozu téměř nepřekonatelný problém.
- Knoxville - Knoxville je menší turistické město (asi 170 tis. obyvatel) ve státě Tennessee. Ve městě a jeho okolí je nebo se koná množství atrakcí - různé festivaly, koncerty, muzea, divadla, zajímavé budovy, vyhlídková plavba po řece Tennesse apod., je zde také velká univerzita (University of Tennessee). V centru jsou velmi solidní turistické informace (visitor center), kde lze získat mapy, průvodce, ubytovaní i dobrou radu. Centrum města není příliš velké a dá se projít pěšky nebo projet vyhlídkovým trolejbusem (dokonce zadarmo!!!). Přímo ve městě jsem byl ve Frank H. McClung museum - což je velmi pěkné muzeum místní (především) historie. Nejzajímavější místa jsou ale v okolí města - Museum of Appalachia, národní park Great Smoky Mountains (jeden z nejnavštěvovanějších v USA), Indian Village - Cherokee (indiánská vesnice - rezervace, museum), Oak Ridge National Laboratory (muzeum a národní laboratoř energetiky a jaderné fyziky - místo vniku první jaderné bomby) nebo třeba The Lost See (největší podzemní jezero na světě). K návštěvě těchto míst je ovšem potřeba auto! Zatímco po městě se dá využít docela slušný servis městské hromadné dopravy, nějaká veřejná doprava do okolí města v podstatě neexistuje (možná snad nějaké cestovky - ale to je většinou na víc dní).
- Ubytování - Ubytování a služby v USA jsou obecně asi vcelku drahé, nicméně nemusí to být zas tak úplně tragické. Zatímco v Champaign jsem platil za noc přes 100 USD, v Knoxvillu jsem našel hostel za 17 USD za noc. Samozřejmě mezi hotelem v Champaign a hostelem v Knoxvillu lze najít několik rozdílů, ale na to abych večer přišel, přespal a druhý den ráno odešel, to bylo naprosto bez problémů. Kromě toho jsem si celý další den mohl nechat batoh schovaný v hostelu, co bylo velmi příjemné. Jen pro srovnání, za běžnou snídani ve fastfoodu jsem platil kolem 10 USD a za úschovnu zavazadel ve Washingtonu dokonce 16 USD. Takže cena 16 dolarů za noc je skutečně lidová - na to nevěřícně koukali i američané se kterými jsem mluvil. A malá perlička - majitel hostelu měl na "recepci" vlaječky různých států. Druhý den mi hrdě ukazoval recepci - někde sehnal také vlaječku České republiky. To bylo docela milé.
- Washington - Washington, D.C. (District of Columbia) je hlavní město USA s velmi zajímavou historií. Stavět se začal po roce 1790 po ukončení občanské války (o stavbě překvapivě rozhodl George Washington) v bažinaté krajině na hranicích státu Maryland a Virginia, což byl kompromis mezi Severem a Jihem. Ještě několikrát v historii se diskutovalo o tom, jestli Washington hlavním městem zůstane nebo ne - nakonec zůstal, ale i když je to vzhledem k velkému množství zastupitelských ůřadů a turistickému ruchu poměrně kosmopolitní město, tak třeba obyvatelé New Yorku se na něj dodnes dívají trochu svrchu jako na provinční rádoby metropoli. Alespoň průvodce od Geoclubu to tvrdí. Nejvýznamější místa jsou koncentrována mezi National Station (vlakové nádraží) a Lincoln Monument. Od Nationall Station je to pár minut chůze ke Kapitolu a odtud po The Mall k Monument of Washington a dále k Lincoln Monument. The Mall je široký asi 2 míle dlouhý bulvár, v okolí kterého jsou vládní budovy, muzea, galerie apod., např. National Museum of American History, National Museum of Indian History, National Air and Space Museum nebo National Holocaust Museum, dalších muzeí a galerií je ale kolem The Mall desítky. Je potřeba upozornit, že některá muzea jsou dost rozsáhlá a třeba důkladná prohlídka National Museum of American History je akce na celý den. Druhé upozornění se týká vstupu - např. v National Museum of American History a National Air and Space Museum se vstupné neplatilo, ale v National Air and Space Museum se prochází bezpečnostními rámy a kapesní zavírací nožík je velký problém (u vchodu nejsou žádné skříňky, kde by bylo něco možné uschovat). Kousek stranou od The Mall je Bílý dům - z mého pohledu zapadlá budova, na kterou je vidět pouze z jedné strany přes plot, u kterého se tísní davy turistů. Pokud by to nebyla budova, kde sídlí americký prezident, asi by na ní nic moc zajímavého nebylo. Do Bílého domu i do Kapitolu se asi v určitých návštěvních hodinách dá podívat, ale to při mé jednodenní návštěvě Washingtonu nebylo vůbec aktuální. Na druhé straně Mallu je Washington Monument - kamenný 170 m vysoký obelisk (nejvyšší kamenná stavba na světě) s vyhlídkovou plošinou ... v deset hodin ráno, když jsem se ptal, tak už byly lístky na ten den vyprodány. Když se pokračuje dále, dojde se k Lincolnovu památníku. V okolí Lincoln Memorial je množství dalších památníků a pietních míst, např. World War II memorial, Korean War Veterans Memorial, Vietnam Memorial a další. Tato trasa se vcelku dá projít za jeden den (samozřejmě tím nemyslím projít všechna muzea - to by bylo na hodně dní). Návštěva dalších zajímavých míst dále od centra (tím myslím The Mall) a na druhé straně řeky Potomac je už opravdu na vícedenní návštěvu.
- Jídlo v USA - USA je velká země s mnoha kulturami a jejich specialitami, takže kdo chce, si jistě svoje najde - steaky, pizza, čína a další. Nicméně bych si i tak dovolil tvrdit, že to je především země fastfoodů. Fastfoody jsou všude a hojně navštěvované. Já jsem se samozřejmě vyjma mého pobytu v hotelu v Champaign živil také ve fastfoodech. K mému překvapení to nebylo nikterak levné stravování a že to nejsou žádné kulinářské slavnosti asi ani není nutné zdůrazňovat. Za standardní snídani (většinou fastfood na Greyhound stanici) jsem platil kolem 10 USD a to nebyla zrovna porce ze které bych se přejedl - dva minikousky pečiva, trochu vajíčka, dva kousky opečené slaniny a kafe. Kdybych se chtěl pořádne najíst, musel bych si objednat 3 porce. U "Meka" jsem platil také mezi 5 a 10 USD, podle místa a menu (McDonald byla alespoň standardně čistý, což se o některých jiných fastfoodech nedá tak úplně říci). Nicméně pár rozdílů k lepšímu by se oproti českým fastfoodům přeci jen našlo. Tak například přílohy typu kečup nebo tatarka si každý vedle u pultíku dá sám podle libosti a né že si musí zvlášť kupovat pytlíky jako u nás. Abych našim americkým přátelům co se jídla týče pouze nekřivdil - součástí slavnostní veřeře v hotelu v Champaign byl také steak. Musím říci, že takhle dobrý 2 cm vysoký hovězí steak jesm ještě nejedl. Trochu si to zkazili akorát tím, že mi nechtěli přidat ...
- Niagara Falls - Niagarské vodopády jsou dnes především atrakcí pro miliony turistů ročně. Z Erijského jezera se přes dva vodopády (American Falls a Horseshoe Falls) valí přes 50 milionů litrů vody za minutu z výšky 59 m, která pak jako řeka Niagara vtéká do Ontarijského jezera. Miliony litrů vody jsou ještě předtím odvedeny bokem do jedné z největších vodních elektráren na světě, která je na řece Niagaře asi na třetině cesty mezi Niagarskými vodopády a Ontarijským jezerem (smlouva mezi Kanadou a USA zajišťuje minimální průtok vody přes vodopády, více vody smí elektrárna odebírat jen v noci a mimo turistickou sezonu). Vlivem eroze postupně dochází k posouvání vodopádu k Erijskému jezeru a k jejich "obrušování" - za pár let tak z vodopádů může být jen série kaskád, jako vypadá třeba spodní část American Falls. Niagara Falls jsou v podstatě dvě města - Niagara Falls, NY (stát New York, USA) a Niagara Falls, ON (provincie Ontario, Kanada). Kanadská strana je asi trochu bohatší na atrakce i na vyhlídky, ale na obou stranách je hodně možností. Ideální je, pokud je možnost navštívit Kanadu i USA. K nejnámějším atrakcím patří např. Cave of the Winds - procházka pod American Falls, Maid of the Mist - projížďka na lodi pod Horseshoe Falls, vyhlídková věž Skyline Tower, Niagara Power Project museum - muzeum vodní elektrárny, Daredevil Museum - muzeum "sebevrahů" v sudu (někteří si ale myslí, že to přežijí) a další. Na závěr je třeba poznamenat, že za každou atrakci se platí - většinou od 10 do 15 USD.
- Chicago - Chicago je průmyslové velkoměsto na břehu Michiganského jezera a také třetí nejlidnatější město USA, žije zde asi 10 milionů obyvatel. Oficiálně bylo založeno roku 1837 z původní základny a obchodní stanice s vojenskou pevností. Sídlí zde velké průmyslové podniky a pochází odtud mnoho známých firem, např. Wrigley's Gum nebo McDonald's. Je známé nejen díky svým gangsterským legendám (Al Capone), ale i díky svému kulturnímu a uměleckému životu. Pro Chicago jsou chrakteristické zejména mrakodrapy v centru města (downtownu) - nejznámější asi Sears Tower (454 m podle průvodce, podle Wiki 443m a údajně 3. nejvyšší na světě - nejsem si jistý, jestli někdy nedávno nezměnila vlastníka a tedy i název) nebo John Hancock Building (podle průvodce druhá nejvyšší budova v Chicagu - podle Wiki až třetí, z obou je možné se za poplatek rozhlédnout). Je zde mnoho kulturních institucí (např. Chicago Symphony Orchestra, Art Institute of Chicago), architektonicky zajímavých budov, muzeí (např. Field Museum of Natural History, Museum of Science and Industry), parků (podle Wiki jedno z nejzelenějších amerických velkoměst - Město v zahradě) s veřejně vystavenými uměleckými díly a dalších zajímavostí.
- Letecká přeprava a zavazadla - Jak jsem pochopil i z pozdějších diskuzí se známými, to že občas ztratí během letu zavazadla není nic až tak neobvyklého a ani to nemusí být způsobeno nestandardní situací, jaká byla v Atlantě. Občas se najdou a pak je letecká společnost pošle na uvedenou adresu. To ale může trvat i několik dní, což nevadí, pokud se to stane při návratu, ale je to problém, pokud se to stane při cestě tam. A občas se nenajdou vůbec. V každém případě je důležité mít věci typu doklady, peníze a pod. v příručním zavazadle u sebe, mít zavazadlo označené a především si schovat letenky a všechny dokumenty od zavazadla (různé takové ty útržky k letence, které má občas člověk tendenci vyhazovat). A možná je dobré si i udělat seznam a ocenění věcí, kdyby došlo na nejhorší a musela se reklamovat ztráta zavazadla.